Nad řekou tuhnoucí v mrazivé noci
hodinou pozdní dnes bloudí můj krok. –
Snivý lesk měsíce čarovnou mocí
oblévá bíle v zářivé síle
nehnuté, černavé hladiny tok!
Hvězdy, jež na prsou blankytu hoří,
roní doň s vysoka třesavý svit.
Po stranách čisté jak krajky se tvoří
zvolna a zdlouha mrznoucí prouha,
plá, jako v ebenu stříbrná nit!
Rys tříště perlové, zubatě křivé
tok spíná ledem vždy těsněj’ a úž.
Co ještě zbývá tam – utuhne dříve
než svitat začne – a v jitro mračné
ni jedné vlny tam nezbude juž...
Lehká mha po chlumech v daleku splývá
tiše a vířivě v dechový lem.
Zlatými světélky z ní jen se dívá
ukryta v sněhu s druhého břehu
ves ke mně zavátá přes řeku sem!
V čepečkách bělostných leží tam chaty
svorných jak vlašťovek na hnízdě tlum.
S jich prahů útulných mír dýše svatý,
s jich krbů vzhůru plá v šerou chmůru
tajemná pohádka vánočních dum.
Z lip starých, mohutných, černého rámu,
radostně září tam nad sněhy ven
šest oken z podstřeší štíhlého chrámu – –
leč mně tak zdá se, v luzné jak kráse
dávné jen byl by to idylly sen!
Těžko ach, uvěřit v báji tu smavou,
prsa kdy svírá teď hoře a stesk!
Sladká jen vzpomínka vlá zas mi hlavou,
a v její tíseň vánoční píseň
plá jen jak zlatý a zářící blesk!
Jara jen blesk je to na časy šťastné,
na doby lásky a květu a krás –
mžik jen plá svit jeho! Pak zase zhasne
a v život padne tma noci chladné,
do očí slzy zas a v duši mráz!