***
Proč naposledy v těchto stránek řadu
Proč naposledy v těchto stránek řadu
i bez nadpisu jedny verše kladu –
pochopí ze všech, kdož je tady spatří
jen oni dva, jimž moje zpověď patří...
Vám šťastným dvěma, které láska chrání,
hle, v řádcích těch já dávám požehnání,
sám pro sebe se odříkaje v žití
všech zlatých snů, jež chtěl jsem dotoužiti:
ó teď je rád i bez výkřiku ztratím –
jen vám když tady růže zkvětou zatím!
Vím, nikdy snad se nesetkáme opět –
však cit mi káže aspoň veršem dopět,
co na dně prsou zakleto mně dřímá,
když ret se děsil říci vám to zpříma...
Sám nad sebou já zápasil tu dlouze,
a zvítězil – však cenou smrti pouze.
Já na svém nebi všecka slunce shasil,
já rád svou krví vaší lásku spasil
a ve prach zdeptal svoje blaho vlastní,
by jenom vy jste býti mohli šťastni!
Dál půjdu světem, bez slzí a hněvu
loučím se s vámi v teskném tomto zpěvu:
nevrátím nikdy k vašemu se jménu,
a zapomenu.
64