V tišinách duše.
Zas bez ohně mi srdce bije
a bez vidin se rmoutí duch,
z mdlých ňader hloubi jaro mizí
a krásy vděk je oku cizí –
proč odlétáš mi, poesie,
což neplesal jsem za tvůj ruch?
Ó, vrať se z dáli opět ke mně,
ať mohu ze tvé záře pít,
ať hvězdou spásnou mezi mraky
zas oslní se moje zraky,
ať nezhynu v tom nízkém temně,
jímž život chce mě pohltit!
Dej heslo mi, vzněť sílu tvůrčí –
a půjdu za tvým kouzlem rád!
Hle, v strastech dnů a v pochyb taji
vše písně mé již umdlévají –
ó, zlaď jich tón, a cíl jim urči,
ten cíl, jejž měl jsem čist a mlád...
Jen pírkem jedním z lásky křídel
vrať mladost mojí peruti:
a v okamžik se vznesu orla vzmachem
nad věku svého všedním prachem,
od posměchu a hanby zřídel –
až v nebes hrdé klenutí!
67