Předslov.
Jako ta země zmládlá jarem
když prvně v slunci okřeje,
a květy své chce dát nám darem,
vždy na svět než-li pošle je –
by každý měl k nim soucit vřelý
a s láskou na ně lidé zřeli –
svém na srdci je zahřeje:
tak dlouhou vše já dobu choval,
co křídel ruch mi zachycoval,
ve hrudi svojí mlčící,
a s důvěrou a vnitřním klidem
dnes podávám to bratřím lidem –
– svých veršů jemnou kytici!
Já mechy svil i růže do ní –
jak přál mi to můj mladý svět,
a proto místy máj tam voní,
a jinde zřím se slzy skvět!
A vroucně teď jen z duše přeji
těm všem, kdo s touhou seznat chtějí
mých písní tady zvuk i květ –
by tentýž dech, jejž já jsem cítil,
6
když tvůrčí ve mně blesk se vznítil,
i k nim se snesl přítomně,
a by jim bylo při jich čtení
tak sladce, jak kdy v zanícení
já sám je básnil – bylo mně!
7