Paní srdce mého.
(Spanilé E.)
Jako anděl slétla’s ke mně
v ten můj bídný, prázdný svět!
Jen svým žhavým, černým okem
jeho snů se dotkla’s jemně –
a juž pod Tvých nožek krokem
jara mého plodná země
vypučela v písní květ!
Blízko tak Jsi ke mně slétla –
jak jsem moh’ Tě dosíci!
Leč já zmámen jasem světla,
jímž Jsi plála na své pouti –
bláhov zas Tě uprchnouti
nechal pryč, a marně hnětla
lítost mne pak tísnící!
Marně teď se, paní, sháním,
kde Tvou stopu naleznout!
Marně teď svým horkým skráním
blouznivý chci plápol svrci,
když juž volnost mému srdci
po Tobě svým jala přáním
vášeň hrozná do svých pout!
Ó, juž vím teď, pravdou že je,
co jsem tehdá tušil jen,
když jsem vídal, jak se směje
kyprý nach Tvých retů vždycky –
kterak často démonický
úsvit náhle z obličeje
vyšlehnul Ti při tom ven!
Paní má, ó, jak Ty krutou
uvábila Jsi mne hrou!
26
Ty’s mou duši nedotknutou
jediným svým žhavým hledem
otrávila vášní jedem –
a teď v chvíli rozhodnutou
nedbáš citů, jež v ní vrou!
Mně juž tehdá, když Jsi ke mně
poprv slétla v bídný svět,
stín ten zlekal, který jemně
z oka plál Ti čarovného...
– Kam mne vedeš? – ptám se jeho,
– V záhubu! – on děl mi temně,
– běda tobě, vrať se zpět! –
Ale mně teď k odříkání
pozdě juž se obracet!
Horečné mých citů plání
rce mi, že to nelze v době,
když už dal jsem srdce Tobě,
že by marným bylo přání,
zpět zas chtět je navracet!
A ač v hořkou chvíli mnohou
varuje mne bázně cit,
že Tvé hry mne zničit mohou,
a že’s démon v lidském těle –
– „Anděl Jsi!“ – dí srdce smělé
a já volím u Tvých nohou
zemřít, nebo – zvítězit!
27