Když dotkne se nás osten života
a cizí lhostejnosť nám srdce zraní:
v té chvíli kruté, věřte, drahá paní,
lék nejlepší je pro ně – samota!
Tu pryč s těch míst, co možno nejrychleji,
kde vše tvůj bol jen zpomíná ti znovu,
kde zdá se ti, že v každém obličeji
se ránám tvým jen ples a zloba smějí
a jed se tají v hladkém přátel slovu!
Tu ožel vše – a potom z domova
spěj s tíhou svojí někam do zátiší,
kde vzlyk tvých prsou nikdo neuslyší
a srdce přec si víru uchová...
Tam nejlíp světu skryješ bídu svoji,
a čerpat budeš novou sílu v sebe,
dech přírody tam rány tvoje zhojí,
všech citů bouř jak divem se ti zkojí
a v hruď tvou skane svatý poklid nebe!
Ó zátiší! – na vlastních prsou již
tvůj blahý lék já v životě svém zkusil,
kdy s neštěstím jsem v duši prchat musil
pryč od lidí, ve kouzelnou tvou říš...
Buď zdrávo mi! Ty’s Lethe zapomnění,
na luzích tvojich dřímá poesie,
ty křídlům snílka opět vracíš chvění,
jímž asyl tvůj se na ráj jemu mění,
když chor a sláb tvůj čistý balsám pije!
Když na dně prsou bolí to a stená
a síla duše v mukách umdlívá – –
jen toulek vždycky uzdraví mne změna,
a lesů temných čeřící se stěna
zas nejvíc mírem hruď mi prochvívá!
Tu v ticho jich a svatou jejich šeř
já utíkám se s trpkou svojí bědou
jak v asyl houštin poraněná zvěř,
zkad vrazi víc ji vyštvat nedovedou...
Jsouť chvíle v žití, všeho svitu prázdné,
ve kterých tobě zdá se nejináč,
než jakbys tmou se v rokle řítil srázné
a jak tím štkáním, jež ti v hrdle vázne –
tě vlastní hrozil udusiti pláč;
kdy bídně ztrácíš v jedin okamžik,
co nade vše ti léta bylo draho,
a vydat přec ti nelze ani vzlyk
za ztracené a zniklé ono blaho...
Ó, v chvíli také uč se přemáhání
a nevyzraď, že klesáš bolestí,
a byť i peklem žehlo ti to v skráni –
ty na rty vem si masku usmívání
a hrdě staj své vnitřní neštěstí!
Jdi z vřavy radš, jdi v dálku, na venkov,
do hor a doubrav čarovného klína:
tam ticho, klid, – tam kouzlem rajských slov
les šumí nad hlavou, a srdce zapomíná!