Zašlý sen.
Po širém věnci skalnatých tesů
obruba tmavá zelených lesů
kloní se srázně v dřímavý dol.
V středu se bělá útulný statek,
nad zjevem drobných okolo chatek
šeptavé olše tlumí svůj bol...
Za nimi v dálku táhnou se luka
svěží a hebká, dívčí jak ruka,
v polou je spíná dřevěný most – –
všecko jak tenkrát, zpomínám sobě,
80
když jsem tu v dávné bloudíval době
samot a strání vítaný host!
Daleko vřavy, bludu a hříchu
žil jsem tu šťastně v klidu a v tichu,
nevinné lásky chránil mne klín:
děvčátko ze vsi bylo mou vílou,
z luk jsem s ním chodil pěšinkou bílou
až na kraj háje, kde klape mlýn...
Jak v něm ta kola, čile a směle
srdce mi tenkrát jásalo v těle,
když jsem jí říkal, jak ji mám rád!
Mládí však prchlo, jarní jak voda,
a s ním i láska – – škoda jí, škoda,
první té lásky na tisíckrát!