Vadnoucí růže.
Kdys byla krásnou!... Štíhlé olše vzrůst
se jevil všady na postavě lepé
a když se smálo poupě drobných úst –
já cítil, touhou jak mi srdce tepe!
Jak zbožně tehdá v dětském nitru svém
já vnadám jejím vždy se obdivoval!
Jak v mysli bujné mnohým sladkým snem
již v budoucno si zlaté hrady snoval!
Jak často tehdá zřel jsem potají
na její svižnou, graciésní chůzi...
Ó, podnes dosud vždycky vítají
mne při zpomínce chvílí oněch Musy!
A tenkrát též já sblížil se s ní víc
a duši její, naskrz ušlechtilou,
jsem poznal tak, jak dýchala mi v líc
dvou modrých očí pohádkou ven milou!
Tenkrát, ach, tenkrát!... Léta prchla však,
a před sebou když nyní zřím ji státi –
jen mlhou šerou ovlhne mi zrak,
a divný smutek moje prsa chvátí!
Neb krutý čas, jenž tryskem kvapí dál,
juž lehce stírá milé vnady její
a sledy svoje zticha zanechal
i na ubledlém jejím obličeji...
Jen úsměv sladký na růžových rtech
jí v nezměněné zůstal dosud kráse,
jak zbytek jara, jenž i po létech
k nám upomínkou něžně vracívá se!
121
Ba jistě věru – je to úsměv týž,
tak líbezný i dobrý tak a vlídný,
leč víc než blaží, on mne bodá již,
a já se před ním cítím vždy teď bídný!
Neb výčitkou on prochvívá můj cit,
že tenkrát snad já v srdci cos jí vzbudil,
co nemohu dnes sám již omluvit
a proč mi zbývá, abych jen se trudil!
A bolno je mi zadívat se teď
v ty oči její, kdys tak modrem zářné,
kdy lítosti je zakaluje šeď,
a zvolna už jich sličná paní stárne...