IDYLLA V ZIMĚ.
Hle, v údolí je všecko zasněženo,
a hustá mlha padla do strání...
Zda láska před zimou nás ochrání?
Jak je Ti v srdci, moje plachá ženo?
Tam venku vichr vzteká se a blázní,
a niva trne v mrazu lednovém –
však nám tu blaze doma pod krovem
a v jizbě máme teplo, jako v lázni...
Vijúúú – fifúúú – jak Meluzina kvílí!
I ať si kvílí! Házím na oheň
klest borovou – již plá jak pochodeň – –
a smutný pláč hned pozbývá své síly...
29
Tam venku syčí vzduchem chumelice,
doklapal v lese Kokrháčův mlýn,
a řeka pod ním ztuhla jako cín:
jen můstek značí cestu do vesnice.
A zde já hledím, jak Tvá ruka šije
na dětskou čapku zdobná poupata – –
a duše má je tolik bohata
modlitbou míru, květem poesie!
Zde každá chvilka pro mne půvab chová,
již po Tvém boku šťastně trávit smím,
z mé lulky volně stoupá modrý dým,
a z krbu dýchá vůně jalovcová...
Pes někdy škrábe na zamčené dvéře,
slyšíme nahlas tikat hodiny –
však v duchu zříme obraz rodiny,
a snění naše k polibkům se béře – – –
Ó, nechať venku vše jest zasněženo,
ať mlha padá v dol i do strání:
nás anděl lásky jistě ochrání!
Pojď, dej mi ruku, moje zlatá ženo!