KDYŽ VŠECKO KVETE A ZPÍVÁ.
Jakby se kraje dotekla
vidina štěstí lepá –
zima se náhle ulekla,
k odletu křídly třepá,
led puká s jezer, pláče sníh,
pupence raší na větvích:
jaro nám na dvéře klepá...
41
Zahrady a lesy
i kde jaký lán –
vše mu otevírá
náruč dokořán,
kvete opět jíva, skřivan zase zpívá,
líbezně jak dívčí oko
blankyt se k nám dívá!
Teplem se třese jasný vzduch,
slunce kam úsměv hází,
divokých šplouchá kachen ruch
rybníkům kolem hrází.
Z mechu se v hájích vypnuly
stříbrné zvonky bledulí:
jaro nám do dvéří vchází...
Rozmilý ty zjeve,
touho tisíců,
co svět na tě čekal
dlouhých měsíců –
slyš, jak tone v plese, že mu dlaň tvá nese
haluz míru kočičkovou
s heslem: Radujte se!
Kde jaký stařec, vyhřívá
na slunci bedra chromá,
veselý nápěv zachvívá
babičkám zase rtoma;
vlašťovky táhnou v rodný kraj,
na křídlech nesou štěstí – aj! –
jaro je u nás již doma!
Všady je ho plno
celém okrsku,
všade blaží krásou
zlatých paprsků,
42
na skal prsa holá drn a květy volá –
nic tu vzdorem jeho smíchu
dlouho neodolá...
Dubnových pršek vlahý zdroj
opájí mladou zemi,
ve křoví hledá dětí roj
fialky pod větvemi,
vrbových píšťal prostý zvuk
trilkuje prvně tichem luk,
– jaro je! – zní ústy všemi!
Dějou se to čáry,
dějou zajisté –
znova šumí háje,
prv tak bezlisté,
opět jako v loni višně korou voní,
plno zas je v sadech poupat
na každé jabloni!
Od noci hlahol slavíka
zvoní až pozdě k ránu,
děvuškám k srdci proniká
v nejsladších tužeb schránu,
polibkem dýchá spícím v ret,
do snů jim sype růží květ,
rájů jim odmyká bránu...
Procitnou tak blaze,
okny patří ven –
bože, je to pravda,
nebo pouhý sen?
S fábory a chvojí „máje“ venku stojí –
každý hoch je vsadil darem
pro milenku svoji!
43
Všech už se ňader dotekla
rozkošná doba květu,
všady se zima ulekla,
odevšad prchá v letu:
bláhový snílku, zda ty sám
chmurným se oddáš vidinám
ve chvíli božského vznětu...?
Rychle, dokud zápal
věnem je ti dán
otevři též náruč
jaru dokořán,
zapuď s čela vrásky a pěj bez otázky,
jestli se to líbí komu –
zlatou píseň lásky!