PRVNÍ LET.
Jaru vstříc toužím víc,
také chci mu píseň říc’!
Jako v slunci šťastná země
zachvělo se srdce ve mně,
básník ptá se člověka,
zda se květů dočeká?...
88
Vidím úsměv, blaho všude,
cítím – i k mé duši chudé
jaro táhne z daleka!
Běda jen, byl to sen,
nebude však vyplněn!
Znova kraj se do chmur choulí,
a hluk vichřic uspal ouly,
v kterých jara nepokoj
bouřil ze sna mladý roj...
A má touha, ač se bráním,
znova s chladným odříkáním
beznadějný vede boj!
Slunný jas v mraku shas’,
skřivan ztratil zlatý hlas...
Bázeň náhlá krutým mrazem
srazila mi peruť na zem,
a já nestih’, kam jsem chtěl,
a mou radost padnul žel –
jako zima na ty ouly,
pod nimiž se v závěj choulí
na tisíce mrtvých včel...