Ztemněly sady, květem bílé v máji,
kukačky hlahol odmlká se v háji,
na šírém poli, v dusnu horkých lad,
jak vzácný přítel vítán teď je chlad...
Co den plá slunko na blankytu výše,
prameny v lukách zurčí jenom tiše,
mdlý časem vánek padne v obilí
a do vln čeří klasův mohyly.
Utuchla v kraji sladká vůně fijal,
juž měsíc růží vládu nad ním přijal,
a z každé stráně šípek nachový
tě ve stín vábí kouzlem pohovy!
Však raděj zbloudí kroky tvoje k lesu –
tam paseka se modrá květy vřesu
tam bez ustání ptáčat slyšet hvizd
a vajíček je plno každé z hnizd...
Dumně tu houká vrkot holubičí,
v korunách sosen pestrá sojka křičí,
na kmenu jedlí datlík se žluvou
ťukáním v koře hledá pastvu svou.
Tu z nenadání o poledním čase
v průseku potkáš dítě zlatovlasé:
má dívčí hlásek, pomněnkový zrak,
a vzdušnou chůzi, zrovna jako pták!
V hliněném džbánku jahody si nese,
čarovným smíchem radosť budí v lese,
kam něžným prstem na mžik pokyne –
vše vůkol jásá v písni nevinné!
Jak lehkým krokem po stezce se snáší –
s borovic za ním skvoucí pyl se práší,
paprsek slunka rozplašuje stín
a zlatem vniká šerých do hlubin.
Jde stále dál a sladkým hlasem plesá,
již prošlo mýť a ven se béře z lesa
do žírných polí, v smavých lučin střed –
a nevíš proč, a pílíš za ním v před!
A slyšíš náhle, kterak s jeho hlasem
se v souzvuk lány šumným pojí klasem,
a lípy zkvétat vidíš kolem cest,
a poznáváš – to dítě červen jest!
Kam po lukách tvůj pospěch za ním chvátá,
tam rudne slez a medem voní máta
a nad potokem, který v horku ztich’,
lednáčkův jasný rozléhá se smích...
Na každé mezi třpytných čmelů roje
provodí ke vsi bludné kroky tvoje,
skřivánků trilek zvoní nad zemí
a ploty zahrad dýšou růžemi...
A v štěstí chtěl bys objímati všecko:
nebe i zem i líbezné to děcko,
jež sterou vnadou obdařilo svět – –
však toho nelze více uvidět!
Kam zmizelo, zda pouhý přelud je to –
dále nepátrej! – vždyť přineslo sem léto,
a kdo je ztratil, nic se netrudí,
když jeho sled – má aspoň ve hrudi!