Listopad.
Vzácno teď patřit na strniště holé,
všade jen prázdná černají se role,
v blízku i v dáli – kde byl jaký lán –
ostrým je pluhem dávno zaorán!
Mrazivou dumku listopad si zpívá,
bodlákem vichr na rozcestí kývá,
svadlé mu květy chladem zavírá:
poslední čmelák na nich umírá...
25
V sychravé mlhy stopena je louka –
nemá již vážky, motýle ni brouka,
zašlou jí krásu jedva obnoví
ocúnu kalich bledě růžový.
V divokém skoku nad mezemi víří
smetánek pozdních rozervané pýří,
vysoko vzduchem krouží listů směs,
o které jeseň zvolna loupí les!
Všady je stáří, kde byl život mladý,
teskně se díváš na lada i sady,
jasný zor duše kalí se ti tmou,
pochmurná bázeň chvátí mysl tvou...
Zdali v té zhoubě, která vše kol drtí,
i do tvých prsou zavane dech smrti
a pohrobí tam zlatých zpěvů květ,
jenž opozděn se chtěl teď rozvíjet?
1888.