Nešťastným.
I.
I.
Jak je to málo, co nám život dává,
vůči těm snům, jež máme o štěstí!
Bez počtu rostou naše bolesti –
však o úsměvech jedva se nám zdává...
Toť osud náš... Leč po nás přijdou jiní,
když my už dávno v světě nebudem,
a setkají se s tímže osudem,
s nímž nadarmo my zápasíme nyní.
I nechať Bůh k nám sesílá své kříže:
my bez reptání chopme se jich tíže
a neklesejme slabým duchem níž!
Tím lepší jsme, čím větší jest jich tíha,
neb mukami se očistěna zdvihá
i duše naše – k nesmrtnosti blíž!
II.
II.
Jest blaho krátké, jako okamžení,
a cenu jeho známe teprva,
když odlétlo nám, když už netrvá...
Na světě radost nikdy stálou není!
Však bolest zato hojí se tak zdlouha,
a po ranách vždy jizvy ostanou,
jež znova jitří duši ztýranou,
když dotkne se jich upomínka pouhá.
57
Ó, hloub než blaho vrývá se cit bolu,
a přec je v život každý nese spolu,
jak v kolébce ho matka povila...
Vždyť, jako bez tmy nesvitla by zoře –
tak na světě zde musí býti hoře,
neb bez něho – by radost nebyla!
1892.