Dvě černá slunce znám, jež rovně planou za dne
i večer, líbezným než uzavrou se snem,
však očím hvězdářů je spatřit není snadné –
těch sluncí dvojice má za svůj domov zem!
Ó, darmo, blázínku, bys pátral po nebesích,
kde zlatých stálic roj se kmitá oblohou;
ne, černá slunce ta spíš najdeš v zimních plesích,
kde hladké parkety nám víří pod nohou,
když večer Besedy se slaví na Žofíně
a rythmus valčíku zní křepce do kola:
tam jistě slunce má též krouží davem síně
a v ohni rozkoše jich temno plápolá...
Ó, zraky čarovné, jež drahou mého žití
se stále míháte jak lampy přede mnou –
kdo z lidí na světě by mohl rozluštiti
změn vašich záhadu tak divně tajemnou!
Já nevím často sám, proč zázrak ten se děje,
když do vás pohlížím, a byť jen na chvilku,
že svítí vaše tma a paprsk váš mne hřeje
a na sta křídlatých a hravých andílků
že vstříc mi vylétá ze svůdné vaší tůně,
kde šero pohádek i žhavý plam je skryt:
mně srdce hladové jen po vás touhou stůně,
a vaším zářením jsem omámen a spit!
Však jindy soumrakem se zastíráte zpola
a dlouho na blízku pak vídat nesmím vás,
ač každá vzpomínka jen po setkání volá,
a rád bych osvěžil se dojmem vašich krás.
Tu pocit samoty mé vnitro steskem dusí,
i čekám trpěliv a bol svůj zakrývám –
já vím, že přijde čas, kdy zjevit se zas musí
mi slastný pohled váš, já, oči, věřím vám,
a šetřím rozpaků i tajemství, jež máte,
neb zřel jsem jednou sám – váš svědek nemilý –
jak ve svém zátiší se pláčem rozplýváte,
a vím, že slze ty se pro mne ronily...
Dvě černá slunce znám, jež vábí sladkou mocí
jak jitro májové, kdy vstává ze chmur ven,
v jich lůně zatmívá se hloubka pozdní noci,
však pro mě výminkou tam hárá světlý den!
Jak na mém obzoru se vlídně pousmějí,
hned jaro vykvétá mi v poušti bezcitné –
ach, černá slunce ta jsou velké oči její,
zkad povždy naděj zas mi spásou zasvitne,
kdy z číše života můj ret jen hořkost pije
a s kletbou cynismu se plíží ke mně hřích:
vždy z velkých očí těch mne vítá poesie
a duše spanilá a čistá jako sníh!
Ó, zraky zářivé, v něž často tak se dívám,
jak hrdě zdobíte mou krásku nevinnou:
vám pouze k oslavě dnes ještě verše zpívám,
vy pro mne zůstaly jste básní jedinou!
Co v lesních studánek jsem dřímat vídal šeru,
co kouzlem z dalekých mně jiskřívalo hvězd –
to všecko nyní z vás já do svých písní beru,
kdy juž kol v životě tu pro mne podzim jest,
kdy v jasný ideál mi utuchla juž víra
a smutně ohlédám se po snech mladosti:
teď z vás, jen ještě z vás můj dobrý anděl zírá
a v ret mi navrací zas úsměv radosti!
Dvě černá slunce znám, dvě černé dívčí oči,
jež temně blýskají se zpod hedvábných řas,
a kol těch sluncí dvou můj celý svět se točí,
a na nic nemyslím, než stále na jich jas!
Vím, že jsem jich otrokem – však marně bych se vzpouzel,
neb mosty k návratu jsou dávno sřícené;
mně srdce třepotá se v síti jejich kouzel
ve sladké mrákotě jak ptáče chycené –
leč nechci volnosť již, a při setkání s nimi
se blahem zardívám, a ten tam je můj stesk:
ach, jako paprslek by šlehnul mlhou zimy –
tak vždy mě proniká jich onyxový lesk!
Ó, zraky vítězné – já do prachu se skláním
před září nebeskou té sladké milosti,
jež proudem line z vás, vy jste mým požehnáním
a v jedno splýváte mi s onou bytostí,
jež od mé chudoby se pyšně neodvrací,
leč věrně pobízí mne sdílným pokynem,
bych nikdy neustal zde od svých snah a prací
ve chvály potlesku a křiku laciném,
než abych dále spěl za stkvoucím ideálem,
jenž u hlav kolébky v mém zasvit’ osudu,
a čerpal sílu z vás, má slunce, v boji stálém,
až jednou s cílem tím – i vás si dobudu!
Dvě černá slunce znám, jsou stejna ve své kráse,
a klobouk Rembrandtův je stínem ukrývá,
v jich vlhku večer spí i ráno zastkvívá se,
a z jejich pohledů se diblík usmívá,
jenž láká šelmovstvím a na jaře i v zimě,
ať žárem léto plá, či mží se na podzim –
jich družný paprslek je stálým hostem při mně,
a jaro blažené mi stále kvete s ním.
Dvě černá slunce znám, dvě oči, jež mi svítí
v můj osud budoucí jak žhavé uhly tmou:
ne, kdyby uhasla – já nemohl bych žíti,
já hořem zahynul bych bez těch sluncí dvou!