Byl krásný letní podvečer.
To nebe čisté jako oko děcka,
v němž starost žádná, blahost ale všecka;
tak čisté nebe, jako mysl svatých,
již plynou v jasnu na perutích zlatých;
tak čisté nebe, jako sama ctnost,
že možno zříti až tam v bezednost,
kde hvězdinky na lůžku modrém spějí,
dřív nežli na pouť noční vycházejí.
Byl krásný letní podvečer.
Tak ticho venku jako v chrámu Páně,
kdy cherub snáší do své zlaté báně
povzdechy tiché z hloubi srdce jdoucí,
jež rád vyslýchá Vládce všemohoucí;
tak ticho venku jako v srdci šťastném,
jež hoví sobě ve snu lásky slastném;
tak tichounko, že ucho doslýchá,
jak příroda si klidně oddychá.
Byl krásný letní podvečer.
Mé srdce touhou bezejmennou plálo,
tok citů mých byl mocně rozvlněn,
v té jizbě mé tak těsno se mi zdálo –
vše vábilo i pudilo mě ven.
Ach! přivinout se k přírodě co k matce,
tam zavzdychat, kde nikdo neslyší,
tam zaplakat i zadumat si sladce –
ach, tím se srdce vždycky utiší!
A mně tak divně bylo, k nevypsání;
tak mocné cítila jsem záchvěvy,
že v citů různých divém kolotání
mně velmi třeba bylo úlevy.
Hned zdálo se mi, celý svět že musím
pojmouti v náruč, tisknout k prsoum svým,
a úkoje že dříve nezakusím,
než až se láskou všecka opojím.
I rozstřela jsem lokty svoje maně,
jakobych vesmír zvala v objetí;
však brzy zalkala jsem rozplakaně,
že zem i nebe ke mně neletí. –
Hned zase zdálo se mi srdce moje
tak malým býti, ach tak malounkým,
by všehomír pojalo v nitro svoje,
a k lásce veliké tak slabounkým.
I sklesly ruce mé a hořkým žalem
se zalilo mi oko ve pláči:
ach! zalkala jsem v bolu neskonalém,
proč srdce mé té lásce nestačí?!
Svět nesmírný, a srdce mé tak malé!
jak možno sad ve kvítko uschovat?
A mně přec lásky třeba! – Ach, ty srdce malé,
co mám, ach rci mi, co mám milovat? –
Tak smutna, nepokojna, rozechvěna,
jak děsil by mne hrůzoplodný sen,
tak vyšla jsem, celička uslzena,
samotna ze své skrovné jizby ven. –
Zamyšlena, trudna, volným krokem
ubírala jsem se na pahorek,
na němž, rozestřen jsa táhlým bokem,
tajemně si šeptá mladý borek.
Na temenu jeho v sosen stínu
místečko znám, zvláště roztomilé;
tam si často ráda odpočinu,
zablouzním a zbožně světím chvíle.
Odtud pohled volný otvírá se
na báň nebes, na krajinu celou,
odtud možno oku plavbou smělou
plouhati se ve přírody kráse.
Stanu na vršku. – Aj, jak tu vlídno!
kadidlovým sosny voní dechem –
ani hlásku vůkol – všechno klidno,
země vystlána je hebkým mechem.
Tak tu všecko vábí ku prodlení,
že nemožno ani odejíti;
srdce praví v sladkém utěšení:
Zde je dobře, zde je blaze býti!
Já si sedla. Slunéčko se právě
potápělo za modravé hory
a ve zlaté jeho ve záplavě
koupaly se pole, luhy, bory.
To červánků moře purpurové
celovalo zemi na noc k spánku,
jak matinky blahozdrojní rtové,
kdy se sklání v lůžko ku milánku.
Slunce zapadlo za horu temnou,
aby vzešlo opět v kraji jiném;
země pláče slzou rosy jemnou,
halíc tvář svou šerým smutku stínem. –
Ach jak půvabnou se oku jeví
krajina při slunce zapadání!
Obraz tklivý, jako obraz děvy
plačící pro zašlé milování.
Jako dívka všecky svoje vnady,
všecku lásku, statky vše i jmění
milenci podává bez náhrady,
hledajíc jen v lásce odplacení:
tak i země veškeru svou krásu,
vše bohatství slunku obětuje –
leč slunéčko nedbá lásky hlasu,
usměje se – a zas dále pluje –
Pluje pryč, a jinde blaží růže –
ach, což více již se nenavrátí? –
Nelkej, lásko! moc tvá vše přemůže:
slunko vzejde, noc tvou jasnem splatí.
Pohled na dědinu milovanou
okrášlenou šperky nevšedními,
na dědinku, nebem požehnanou,
zbohacenou plody přehojnými,
naplnil mé srdce sladkým bolem,
tak že slza zmočila mi líčko, –
a já vzdychla, patříc kol a kolem:
Jak jsi krásné, ty mé údolíčko! –
Zatím setmělo se; kraj se oděl
závojem až neprůzračně hustým;
kam se vábný obraz jeho poděl,
nelze dopátrati temnem pustým.
Leč duch lidský temnot nemiluje,
z nichž jen klam a nejistota zívá;
proto, když se noc již nachyluje,
v nitru nám se zoře rozednívá.
A když tělesné se oko světu
i svět před ním zvolna uzavírá,
otevře se nitro v jasném vznětu,
člověk zrakem ducha v sebe zírá.
Tak i já se ponořila zcela
v srdce svého málo známou říši,
a před zrakem mým se otevřela
i ta nejtajnější z jeho skrýší.
Tři tam chrámy spatřila jsem zlaté,
v každém oltář lásce posvěcený,
leč jen dva tam vidím ohně svaté
jiskrou lásky v plamen rozníceny.
V prvním chrámu láska k Bohu hoří,
v třetím pálá láska ku bližnímu,
druhý však se ve tmu ještě noří –
scházíť zápal k ohni obětnímu.
A přec oběť tam a nejvonnější
po té, co se k trůnu Boha vznáší.
Komuž vzplane? Kdož jí nejhodnější?
Kdo jest po Bohu mi přenejdražší? –
Aj, hle! Co to? – Tam jakás postava
vystoupla náhle ze tmy čiré,
z ní jasnota se velebná
rozlétla po krajině šíré.
Bělostnou řízou oděna
a růžnou šerpou opásána –
kdož je podivná paní ta?
Celá se chvěju polekána.
Hle! – již ji nese lehký krok
sem ke mně, ano přímo ke mně;
ba zdá se mi, že vznáší se
netýkajíc se ani země.
Již stojí u mne, zřím jí v tvář –
Já bláhová! Proč jsem se bála?
Když patřím na ni, je mi tak,
jak přede mnou by matka stála.
Ta přemilostná, bledá tvář,
tak láskyplna, dobrotiva,
že libější a vlídnější
jsem nespatřila jaktěživa.
Ten úsměv rtů a očí hled
až na dno srdce mého vniká,
že srdce, láskou puzeno,
celé se před ní odemyká.
A kolem ní ta svatá zář,
jíž velebně je osloněna –
O paní má! Ty's světice,
před tebou klesám na kolena! –
Já klekla, úctou dojata,
a zbožným okem k ní jsem vzhlédla;
leč paní ta se sehnula
a jemnou rukou mne pozvedla.
A k ňadrům svým mne přivinouc
a hledíc na mne něžným okem,
ta slova ke mně pronesla
lahodné řeči luzným tokem:
„Dík tobě, dobrá dcero má,
za lásku tvou i úctu ke mně!
Ty's nezapřela krve své,
jsouc věrné matky věrné plémě.
Nevíš sic, koho ve mně ctíš,
leč srdce tvé tě ke mně táhne;
Však brzy zvíš, proč duše tvá
po lásce ke mně mocně práhne.
Já viděla jsem slzy tvé,
slyšela tebe žalovati,
já znám tu hojnost lásky tvé,
jež musí v plamen vzplápolati.
Já povím ti, co touhu tvou
po lásce velké ukonejší,
já naučím tě milovat,
co po Bohu je nejsvětější.
I vzplane oběť přelibá
ve druhém chrámu srdce tvého,
a plamen se tří oltářů
tě zhřeje proudem tepla svého.“
V tom paní po líci mne pohladila
a líbkem vlivši do mne oblahu,
podál se na mech měkký usadila,
košaté lípy staré na prahu.
Pak pokynula rukou v čtyry strany
a hle! tu čtvero spatřím zástupů,
v nich ženy, stařeny i sličně panny
sem k nám se blíží v rychlém postupu.
„To dítky mé jsou,“ paní ke mně vece
a na tvářích jí radost zářila;
leč bylo znát, že radost její přece
těžkého rmutu mráka mařila.
A první zástup bral se podlé paní:
děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu,
pak ženy v práci, v smutku, v radování,
i stařeny ve klidném potichu.
Všem paní moje darů rozdávala,
jichž mnoho choval hojný její klín;
i braly všecky, avšak nevzdávala
nižádná díků za ten lásky čin.
Bezcitným okem, s lhostejností v tváři
na dobrou paní zíraly,
jak pohlížejí chladní hospodáři
na roli, s nížto plody sebrali.
A paní zaplakala usedavě:
„Hle dcery, ježto k matce lásky nemají!
Snad milovaly by ji obětavě,
leč nemilují, že jí neznají.
A já přec zrodila je, vychovala,
co jsou a mají, vše mé lásky dar,
já v prsou svých jim lůžko uchystala,
až smrt je vrhne v nicotu a zmar.
A přec mne neznají a nemilují!
Ach, jak to bolest hrozná: dcery mít,
jež dcerami jsou, dcerami i slují,
a nepoutá jich k matce lásky cit.“
A druhý zástup bral se mimo paní:
děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu,
pak ženy v práci, v smutku, v radování,
i stařeny ve klidném potichu.
Všem paní moje darů poskýtala,
jichž mnoho choval hojná její klín;
i braly jsou, a každá dík jen vzdala,
však žádná lásku za ten lásky čin.
Povděčným okem sice pozíraly
v té dobré paní vlídný obličej,
však braly jen, a za to děkovaly,
že brát a děkovat je obyčej.
A paní zaplakala žalostivě:
„Hle dcery, ježto lásky nemají!
Jsou vděčny, snad by milovaly živě,
leč nemilují, neboť matku neznají.
A já jsem je tak vroucně milovala!
Co jsou a mají, lásky mé je dar!
Ach, kéž by v srdcích jim se láska vzňala,
než smrt je vrhne v nicotu a zmar!
Nech aspoň nyní matku zamilují!
Vždyť jest to bolest hrozná: dcery mít,
jež dcerami jsou, dcerami též slují,
a nepoutá jich k matce lásky cit.“
A třetí zástup bral se mimo paní:
děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu,
pak ženy v práci, v smutku, v radování,
i stařeny ve klidném potichu.
Všem paní moje dala darů hojných,
jichž mnoho choval vzácný její klín,
i braly všecky, avšak v slovech zbojných
jí spílaly za velký lásky čin:
„Ta že je matkou naší?“ děly zlostně,
„ta žena bídná, tento povrhel!?“
I lály jí a bily nelítostně,
plyjíce v tvář jí, až to v srdci žel.
A paní zaplakala krutým bolem:
„Hle dcery, ježto matku zapřely!
V jich srdcích zahynula pod koukolem
pšenice, již snad dobří někdy zaseli.
A já přec zrodila je, vychovala,
co jsou a mají, vše mé lásky dar,
krev srdce svého bych jim věnovala,
by neupadly ve zkázu a zmar.
A přec mi klnou, přec se za mne stydí!
Ach, jak ta bolest hrozná: dcery mít,
jež matku hanobí a nenávidí
a šlapou v prach posvátný lásky cit!“
A čtvrtý zástup bral se podlé paní:
děvčata v tanci, v žertech, ve smíchu,
pak ženy v práci, v smutku, v radování,
i stařenky ve klidném potichu.
Všem paní moje darů podávala,
jichž mnoho choval hojný její klín,
i braly jsou a každá děkovala
převroucí láskou za ten lásky čin.
„Ty matko naše milá, dobrá, drahá!
Čím splatíme tu mnohost obětí,
jimižto plníš nám vždy studni blaha?
Ach žádej všecko, všecko od dětí!
Své srdce celé, každé mysli hnutí,
i pot, co vlaží v práci naši horkou líc,
vše dáme tobě v lásky zaplanutí –
ach, žádej, matko drahá, ještě víc!“ –
Tak mluvily u vděčných srdcí vznětu
a klekše k nohoum milé matky své,
pestrými věnci z nejluznějších květů
okrášlily jí čelo bělostné.
A sladká slova, jež k ní promlouvaly;
ta zněla hudbou rajské lahody,
a polibky, jimiž ji celovaly,
úrodné lásky byly výplody.
I zaplakala paní plna slasti:
„Hle dcery, ježto máť svou milují!
jež hotovy jsou vše jí v oběť klásti
a celým srdcem k ní se schylují.
Ó, jak mne blaží tato láska vaše,
dcerušky moje zdárné, srdečné!
tať převáží i bol, kterýž mi páše
to plémě netečné a nevděčné.
Však přijde den, kdy rod můj poveškerý
se vrátí ke mně ze svých bludných cest,
kdy pokleknou i odrodilé dcery
před tou, jež věrnou jejich matkou jest.
Pak radost moje bude dokonalá,
neb moji spočinou v mém náručí,
a láska má i láska vaše stálá
vše srdce milovati naučí.
Vy pak, jež ctily jste mne v povržení,
až jitro spásy mé se rozšeří,
dojdete nejvyššího oslavení
co apoštolky lásky k máteři.“ –
I požehnala paní dcerám věrným,
by hlásat spěly pravdu nejvyšší:
žeť láska její zdrojem nevýměrným,
jenž každou srdce žízeň utiší –
Odešel i tento zástup dcer milovných,
a tvář panina zářně planula,
co obraz citů blahých, nevýslovných,
a po ní slza slasti kanula. –
Já patřím na to vše s posvátnou bázní,
s rozechvěním a živým soucitem:
tu lkám nad povržené matky strázní,
tu jásám nad oslavy její rozsvitem.
A náhle v srdci se mi vyjasnilo:
mohutný oheň mi tam plamená;
teď našlo srdce, čemu vstříc vždy bilo,
teď dávná touha má je splněna.
Teď vím již, koho musím po svém Bohu
nejvýše velebit a milovat:
ta paní jest to; jí toliko mohu
ten druhý oltář v srdci věnovat.
Jí patří láska má, to mocně cítím,
to neklamný mi praví nitra hlas;
ji milovat chci veškerým svým žitím
a velebit jejího čela jas.
Mé srdce bude sladce ukojeno,
až láskou k ní se celé rozvlní,
co bolí v něm, vše bude zahojeno,
ona je zaujme a vyplní.
I klesnu na kolena v zanícení
před touto paní svatou, velebnou,
a v úctě zbožné, v svatém podivení
rty moje nadšeně se otevrou:
„Ó světice má! paní převznešená!
ty matko šťastná a přec bolestná!
ty tolik ctěná, tolik potupená!
ty nevinná a přece neřestná!
ty tolik oslavená, tolik zneuznaná,
tak milovaná, tolik nenáviděná!
ty tolik požehnaná, tolik proklínaná!
ty tolik zulíbaná, tolik zraněná!
ty tolik oblažená, tolik zarmoucená,
tak bohatá a přec tak chudobná!
ty hvězdo jasná, mraky zastíněná!
kdo jsi, o paní? kdo jsi, matko má?“
Lahodně usmála se krásná paní,
to oko její, plné vlídnosti,
zaplálo leskem něžným k nevypsání,
a čelo zaskvělo se sněžnou jasností.
Políbila má líčka rozpálená,
že pronikla mne nepoznaná slast,
a jako bohyně jsouc proměněna,
velebně děla: „Já jsem tvoje vlast!“
Mně bylo, jak bych zřela nebe otevřené,
a jakoby tam v bleskojasný kruh
sám Tvůrce stoupil v záři neskončené
a zvolal ke mně: „Ejhle, já tvůj Bůh!“
Na tvář jsem padla v uctivosti svaté,
jak nehodna bych byla vzhůru zřít,
a ruce majíc jak k modlitbě spjaté,
celá jsem zdála se jen citem být.
„Ó vlasti má! Ó předrahá ty máti!
I já jsem byla dcerou netečnou.
Ach, odpusť, odpusť, chci se nyní káti
a nahradím vše láskou srdečnou.
Já miluji tě, já se tobě kořím,
já velebím tě, já tě zbožňuji;
Ó přijmi lásku, kterou k tobě hořím,
Ó dovol, ať tvé roucho zceluji.“
A co tak líbám okraj bílé řízy,
obláček světlý paní zastínil
a vznes' se vzhůru, prchá, řídne, mizí,
až s modrem nebes v jednotu se slil.
Rozkošná hudba, nadpozemsky krásná,
zazněla dolů ke mně dojemně,
z níž vynikala slova matky hlasná:
„Miluj mě, dcero, miluj, miluj mě!“
Pak ztichlo vše, a já – se probudila.
Ach ano, bylť mne spánek překvapil,
když s šerem v dumky jsem se ponořila –
a v spánku tom se krásný sen mi snil.
Srdce mi bilo posud mocným tlukem,
však cítila jsem úkoj v duši své:
v mém ňadru láska k vlasti silným pukem
se rozvila co kalich růže stolisté. –
Byla již noc, když domů jsem se brala,
noc tichá, jasná, věstíc krásný den,
na nebi hvězda vedle hvězdy plála,
a měsíc hlídal tvorstva tichý sen.
A hvězdic svit a záře luny jasná
se lily dolů na ten boží svět,
na němž má rodná vlasť, ta země krásná,
se skví co plný, libovonný květ.
A při pohledu tom se oko moje
zalesklo slzou lásky horoucí:
„Kéž vzejde již, Ó vlasti, jitro tvoje
a šťastni jsou tví dnové budoucí!
Kéž všecky dítky tvoje přilnou k tobě
co k matce, kéž tě věrně milují,
kéž brání tebe proti líté zlobě
a četné rány tvoje zhojují!
Kéž poznají, že láska k rodné zemi
jest nejsvětější jejich povinnost,
a mezi lidstva nepravostmi všemi
žeť nevděk nejhnusnější zločinnost!
Kéž zaskvěje se, milovaná máti,
zas jméno tvé i dávná sláva tvá,
bys jako druhdy mohla věčně pláti,
Ó Čechie, ty drahá vlasti má!“