Luzná noc; jen stříbrolistí topolové
v svitu jasnobledé luny dýchají.
Ticho vše; jen roztoužení slavíkové
lásky žel i blaho zvučně hlásají.
Po obloze bezoblaké luna pluje,
luna čistá s hvězdic lesklých myriadou,
nivy, háj i potok vábně ozařuje,
prolívá jich spánek tajeplnou vnadou;
každý keř i každou květinečku zlíbá,
až tak ve sny rozkošné je ukolíbá.
Vtom, o viz! Kdo objevil se tamo v dáli?
Kých to postav, kých to nočních duchů ples,
ježto roucha jako ze mhly tkaná halí?
Aj to vílek sbor, ples noční slaví dnes,
v bujné veselí a vroucí slast se noří,
očka jejich šlehajícím ohněm hoří,
rdělé, půvabné jich líce plamen sálají,
kadeře po šíji bílé v vlnách splývají.
Tak se letmo v chorovodu divém točí,
a vždy bujněj září hvězdné jejich oči,
a vždy blíž a blíž se stáčí vílek sbor.
Slavíků tu zmlkne láskopěvný chór,
ze sna probouzí se niva, zdroj i bor
a na divný zjev ten patří s užasnutím.
Královna tu vil, jež pás má démantový,
káže ticho lehkým žezla pokynutím
a pak vece sladce kouzlícími slovy:
„Svolala jsem vás, družice milené,
k době vzácné, k době veleslavené:
kvapte, leťte v šíré světa kraje,
v pozemské mi zapoleťte ráje,
tam, kde rdí se růže nejkrásnější,
tam, kde hoří kvítí nejpestřejší:
vše ty čarovonné květy snášejte,
v jediný je vzácný věnec splítejte.
A pak ponořte se v mořské tůně
a v tom skrytém divokrásném lůně
perly drahé, nejskvostnější hledejte,
s drahokamy do věnce je vsázejte:
jemu, jenž dnes vzácnou slavnost slaví,
k němuž s úctou vroucí hledí lidstva davy,
jenžto s tisícera zarmoucených očí
smutnou strhl roušku slzí bolestných,
jenž, kamkoli noha jeho mile kročí,
blaho kouzlí na lících prv žalostných;
jenž povznáší místa svatá k leposti,
sám jsa zbožný, jiné budí k zbožnosti;
jemu, kterýž umění a vědy chrání,
jemuž Dobrotivost krásně věnčí skráni:
kvapte, víly, leťte! Kvítí, perly sbírejte,
slávy věnec nejkrásnější jemu svíjejte!“