Dvě černá slunce.

Dvě černá slunce.
Dvě černá slunce znám, jež rovně planou za dne i večer, líbezným než uzavrou se snem, však očím hvězdářů je spatřit není snadné – těch sluncí dvojice má za svůj domov zem! Ó, darmo, blázínku, bys pátral po nebesích, kde zlatých stálic roj se kmitá oblohou; ne, černá slunce ta spíš najdeš v zimních plesích, kde hladké parkety nám víří pod nohou, když večer Besedy se slaví na Žofíně a rythmus valčíku zní křepce do kola: tam jistě slunce má též krouží davem síně a v ohni rozkoše jich temno plápolá... Ó, zraky čarovné, jež drahou mého žití se stále míháte jak lampy přede mnou – kdo z lidí na světě by mohl rozluštiti změn vašich záhadu tak divně tajemnou! Já nevím často sám, proč zázrak ten se děje, když do vás pohlížím, a byť jen na chvilku, že svítí vaše tma a paprsk váš mne hřeje a na sta křídlatých a hravých andílků že vstříc mi vylétá ze svůdné vaší tůně, kde šero pohádek i žhavý plam je skryt: mně srdce hladové jen po vás touhou stůně, a vaším zářením jsem omámen a spit! 59 Však jindy soumrakem se zastíráte zpola a dlouho nuna blízku pak vídat nesmím vás, ač každá vzpomínka jen po setkání volá, a rád bych osvěžil se dojmem vašich krás. Tu pocit samoty mé vnitro steskem dusí, i čekám trpěliv a bol svůj zakrývám – já vím, že přijde čas, kdy zjevit se zas musí mi slastný pohled váš, já, oči, věřím vám, a šetřím rozpaků i tajemství, jež máte, neb zřel jsem jednou sám – váš svědek nemilý – jak ve svém zátiší se pláčem rozplýváte, a vím, že slze ty se pro mne ronily... Dvě černá slunce znám, jež vábí sladkou mocí jak jitro májové, kdy vstává ze chmur ven, v jich lůně zatmívá se hloubka pozdní noci, však pro mě výminkou tam hárá světlý den! Jak na mém obzoru se vlídně pousmějí, hned jaro vykvétá mi v poušti bezcitné – ach, černá slunce ta jsou velké oči její, zkad povždy naděj zas mi spásou zasvitne, kdy z číše života můj ret jen hořkost pije a s kletbou cynismu se plíží ke mně hřích: vždy z velkých očí těch mne vítá poesie a duše spanilá a čistá jako sníh! Ó, zraky zářivé, v něž často tak se dívám, jak hrdě zdobíte mou krásku nevinnou: vám pouze k oslavě dnes ještě verše zpívám, vy pro mne zůstaly jste básní jedinou! Co v lesních studánek jsem dřímat vídal šeru, co kouzlem z dalekých mně jiskřívalo hvězd – 60 to všecko nyní z vás já do svých písní beru, kdy juž kol v životě tu pro mne podzim jest, kdy v jasný ideál mi utuchla juž víra a smutně ohlédám se po snech mladosti: teď z vás, jen ještě z vás můj dobrý anděl zírá a v ret mi navrací zas úsměv radosti! Dvě černá slunce znám, dvě černé dívčí oči, jež temně blýskají se zpod hedvábných řas, a kol těch sluncí dvou můj celý svět se točí, a na nic nemyslím, než stále na jich jas! Vím, že jsem jich otrokem – však marně bych se vzpouzel, neb mosty k návratu jsou dávno sřícené; mně srdce třepotá se v síti jejich kouzel ve sladké mrákotě jak ptáče chycené – leč nechci volnosť již, a při setkání s nimi se blahem zardívám, a ten tam je můj stesk: ach, jako paprslek by šlehnul mlhou zimy – tak vždy mě proniká jich onyxový lesk! Ó, zraky vítězné – já do prachu se skláním před září nebeskou té sladké milosti, jež proudem line z vás, vy jste mým požehnáním a v jedno splýváte mi s onou bytostí, jež od mé chudoby se pyšně neodvrací, leč věrně pobízí mne sdílným pokynem, bych nikdy neustal zde od svých snah a prací ve chvály potlesku a křiku laciném, než abych dále spěl za stkvoucím ideálem, jenž u hlav kolébky v mém zasvit’ osudu, a čerpal sílu z vás, má slunce, v boji stálém, až jednou s cílem tím – i vás si dobudu! 61 Dvě černá slunce znám, jsou stejna ve své kráse, a klobouk Rembrandtův je stínem ukrývá, v jich vlhku večer spí i ráno zastkvívá se, a z jejich pohledů se diblík usmívá, jenž láká šelmovstvím a na jaře i v zimě, ať žárem léto plá, či mží se na podzim – jich družný paprslek je stálým hostem při mně, a jaro blažené mi stále kvete s ním. Dvě černá slunce znám, dvě oči, jež mi svítí v můj osud budoucí jak žhavé uhly tmou: ne, kdyby uhasla – já nemohl bych žíti, já hořem zahynul bych bez těch sluncí dvou! 1889.