Bouře táhne nad Doubravou.

Bouře táhne nad Doubravou.
Bouře táhne nad Doubravou, vichr v dubech šumí – kdo té divné hře přírody, kdo jí porozumí? Osud táhne nad národy dle pověčné rady, jedněm vavřín v čelo tiskne, druhým kácí hrady. Národe můj! mezi tebou divný osud kráčí; žel, mužové kmene mého na mohylách pláčí! A přec v slzách hyne síla, matka všeho činu, vzdech vysouší prsa mužná a nemíří vinu. 70 Nechte ženám slzy, vzdechy, mužům práce sluší, tužte chutě k dílu tělo, v smělých čakách duši. Vězte: v černé spoustě mračen slunce nezahyne: hrob jen kope hlava matná, k činu ruce líné! – Bouře táhne nad Doubravou, vichr v dubech šumí – kdo té divné hře osudu, kdo jí porozumí?!