Plavala májovým večerem
mrtvola zeleným jezerem.
Měsíček díval se s výšiny
na bílé tělíčko dívčiny.
Hladina měkkounce nesla ji,
kde třtiny u břehu šeptají,
Stulík kde korunky rozvíjí,
nyje a vzdychaje k lilii.
Mrtvola k rákosí připlula,
na listí leknínu stanula. –
V rákosí na člunu s udicí
rybářík čekaje rybici,
v noční té tišině májové
v mysli si stavěl sny takové:
především chaloupku ve stínu
u břehu při květu leknínu;
u stolu ženušku rozmilou,
mladičkou, upřímnou, zpanilou,
veselou jak ptáček v olšoví
věrnou a laskavou k mužovi.
Obrázek její už v duši měl,
nikdy však posud ho neviděl;
myslí se ve snění pohroužil:
po žínce bolestně zatoužil.
Mrtvá tu s úsměvem ve tváři
o loďku zavadí rybáři...
strnuv hoch upouští udici,
plachý zrak upíná k děvici:
a když se srovnaly myšlenky,
poznal v ní obrázek milenky.
Vzal děvu studenou do člunu,
posadil si ji svém na lůnu,
volal a prosil a celoval,
plakal a vzdychal a sliboval:
srdce se nemělo k tlukotu
aniž hled zpanilý k životu.
Nemocná rybářka plakala.
„Ach, co je hochovi?“ vzdychala,
„Červená jeho tvář se bělí,
smíchu víc nezná ni veselí.“
Dostala od kmotry návštěvu.
„O kmotra, dejte mi úlevu!
Dlouhý čas chlapec je přepadlý
hyne mi jako květ uvadlý;
v noci vždy opouští lože své,
a ve dne jedva si podřimne;
bůh ví, kde toulá se každou noc:
o, kmotra, buďte mi na pomoc!
Vy znáte kouzelné koření:
pomozte pro Krista spasení!“
Druhý den kmotřička v noční čas
k nemocné rybářce přišla zas.
„Vím, kmotra, vím všeho příčinu,
chlapec má v jezeře dívčinu.
Já včera pod večer číhala,
z olší se na oba dívala.
V tom, kmotra, čáry jsou, věřte mi,
vždyť pravá láska jen na zemi!
Ráno však v rákosí zajedu,
snad tajnost na světlo přivedu.“ –
Třetí den kmotřička v poledne
k posteli k rybářce přisedne.
„Ach! bohu poručte synáčka,
víla si zvolila miláčka!
V rákosí ukryta na loďce
ve dne jak mrtvá spí hluboce...
Krásná je jak vodní lilie
zvonec když v měsíčku rozvije;
koho si vyvolí, zahyne, –
víla pak v noci zas uplyne.
Nesu však všemocné koření:
to chlapci jistě dá spasení;
po tři dni na srdci noste je,
ono pak mrtvolu zakleje.“ –
Když tři dni na srdci leželo,
koření mrtvolu zaklelo:
padlo ach! zapadlo v hlubiny
bělostné tělíčko dívčiny,
v zeleném hrobečku spočívá – –
rybářík špatně však okřívá!
Ba hyne jako květ povadlý
a smrt se v oku mu zrcadlí!
A než sníh napadal na pole,
ploužil se podoben mrtvole;
než zavál větříček májový,
vili mu věneček routový.
Vede vítr s chumelicí
kol rybárny rejdy divé,
v teplé u okna světnici
čtou ve knize oči sivé,
sivé oči, staré oči –
a slza je při tom močí!
O! té lásky divné báje!...
člověk by jim neuvěřil,
kdyby za dnů svého máje
nebyl hloubi jejich změřil;
co tu v Nebeklíči stálo,
věru, dost se v světě dálo.
Napůl vybledlá ta slova
jádro pravdy v sobě mají,
každé v rouše bájky chová,
co se oku v mládí tají:
tož sny blahé starosti
o blahové mladosti!