Já nemám, bratří, běžných ideálů,
v něž včaroval bych věhlas myšlenky,
jež proplétal bych liliemi žalů,
v něž milosti bych vetkal pomněnky;
zda kdy v mé duši ideály byly,
to věru nevím, neb můj smělý duch
ku předu míří, neboje se Scylly,
a nenávidí minulosti puch.
Jak z jara ptáček poletuje v háji,
si ladě zpěvy, na strom se stromu:
tak těkám já a v říši pestrých bájí
já nelnu k sobě, nelnu k nikomu.
Jen dokud zpívám, píseň jest mi drahá,
kdy dozvučela, zdá se cizí být,
a když má ruka v jinou strunu sahá,
zas jiný jsem: já básně umím žít.
Kdys v tuhé zimě v podvečerním šeru
jsem zřel do polí v čírý led a sníh,
duch roztál v píseň, sáhnu hbitě k péru,
a písní vanul vřelý lásky jih;
a přec dím: Neznám ozpívané lásky,
ten skvělých šaleb pokmit nevinný,
když zdvořilé čtu pěvcův o ní zkázky
jen vzdušné vidím plouti vidiny.
„Co svého máš?“ – Tak často ptám se sebe.
„Nic nebo málo?“ – Kde jest odpověď?!
Nechť jiný v potu snáší k zemi nebe,
můj hvězd i nebe prost je básní svět.
Však něco mé jest; sbystřené mám hledy,
jež umějí v směs vnikat života;
co zdá se jiným prostor býti šedý,
v tom pro mne vzácné kouzlo kolotá.
Kdo sbystřil hledy? – Matka poesie.
Jak, samému mně divná pohádka –
však vím já sáhnout k perlám, jež kal kryje
a pestré klamy svlékat s pozlátka;
zře místo k hvězdám pilně k dobré zemi
kol lidí táhnu čarodějný kruh,
kam lidmil sstoupá s lásky pochodněmi,
pod štítem krásy můj se pouští duch.
Jsem cizí v nivách ideálů běžných.
Když v duši bouří síla k tvoření,
vnořím se v život dalek hnutí něžných
a v postavy se v rukou promění,
co zdá se býti hlinou pouhou, prostou,
jež v rozpadnutí cíl svůj mít se zdá,
tak z vrubův žití plody moje rostou,
a ráno nové tajemně v nich plá.
Mým vůdcem v pouti zásvit věrné krásy,
jenž duši šepce, kde cíl žádaný,
ne obraznost jen; ta kde s pěvcem hrá si,
zpěv motýl bývá větrem zmítaný.
Kdy zkvítá jabloň, pohled oku blahý,
kdy plody nese, duše vidí cíl:
jen sny zas rodí ze snů vzešlé snahy,
pro žití život kráse dává díl.
Ten díl ovlažen rosou mysli jasné,
kel žene v duši sličné naděje,
za listem list jde v míře libohlasné
a květina hle! ve plod dospěje.
Mně život pramen; z něho podnět bera
pod okem krásy pravdu s bájí tkám,
a poesie, sladká slávy dcera,
mně pootvírá již na zemi chrám.