Čekání slučí.
Pro milovníky lovu.
1. března 1822.
I.
Večer.
Když tak po dešti k večeru
Slunce zapadá –
Tu to doma ve světnicy
Pokoje nedá!
Dvojky se na stěně třesou,
Broky v tkanýři:
Aj! tu sy myslivec rychle
K lesu zamíří.
69
Milor poskakuje napřed,
Dvojka na hřbetě;
Věru, druha šťastnějšího
Není na světě!
Ať sy kdo chce chválí kvasy,
Plesy, muzyky – –
Mně předc žádný roven není:
„Já jdu na sluky!“
Již, již pádím po pasece,
Již večer věje,
Loňské sydýlko se na mne
Z osyčí směje.
Holub ze suchého dubu,dubu
Vesele houká,
Drozd ve vršku pěje dolů,
Na mne sy kouká.
70
Od západu slabá záře
Již jen vysvitá,
Šerý soumrak stojícýho
Myslivce vítá.
On se vždy jen na vše strany
Bystře ohlíží,
Ach! a předc se poutníček mu
Žádný neblíží!
Teď, teď, pozor! – vždyť tam piskla –
Marná naděje!
Větříček to skrz větvoví
Bezlistné věje.
Hvězdičky již vybleskují,
Pořád víc se tmí –
Ach! můj upřímný Milorku!
Půjdem již – bez ní!
71
Jak?! – ha! teď to žádný omyl –
Je to ona, je!
Píská, varká – ale táhne
Na ostro ke mně.
Vysoko jen ne, ne nízkonízko,
Jen ať se zbočí;
Proti záškrabě ke světlu
Ať se zatočí!!
O! bohyně sama řídí
Její prudký let;
Mně se šťastnému otvírá
Elyzejský svět!
Ještě: „Psk! – var – var“ (ó hlásku,
Jenž mi dech svírá!)
Dvojka: prásk!! – a poutníček můj
Slavně umírá!
72
Milor letí tam, kde chudák
Křidýlky pleská;
A má ruka nesoucýmu
Na hlavu tleská.
Já ji od něj beru, s plesem
K nebesům zdvíhám,
Milorka pak důvtipného
Skoro objímám.
Hrdě teď sy vykračujem
Po šťastném lovu,
My víc letíme než jdeme
Polem k domovu.
Pírko za kloboukem jeví
Stkvostnou novinku,
Pánům – tak na lovce patří! –
Přeje – topinku!
73
II.
Svitání.
3. března 1822.
Ještě noc svým černým křídlem
Všecko přikrývá,
Co jen žije, ve snů lůně
Ještě spočívá:
Myslivcy jen žhavá chtivost
Odehání sen,
Mocně mu do ucha šepce:
„Vstávej, bude den!“
74
A on rychle, jako vítr,
Skočí z postele,
Oka mžením oblečený
Spěchá ke stěně.
Tkanýř s dvojkou na se béře,
Chvátá ze dveří,
A za pánem bez volání
Milorek běží. –
Jeden přes druhého tmavým
Lesem pospíchá,
Přes pařezy, přes kořeny
Hluboce dychá.
Ještě za tmy na svém starém
Místečku stojí,
Trpělivě, až se počne
Šeřit, čekají!
75
Temnu na vzdor bystrým okem
Do kola hledí,
Slyší pískat, slyší varkat,
A – nic nevidí.
Ach! že pak se nechce dníti!
Lověno! rozkaž,
Ať se šeří, a na dvojce
Mušku mi ukaž!
A hle! od východní strany
Již zasvítává,
Ptactvo po dubech a v houští
Již se ozývá.
Toužba lovcy srdce svírá,
Duch se mu tají,
Poutníčkové však se předce
Vidět nedají!
76
Ale teď – slyš! teď to píská,
Teď se to žene,
Celý milujícý párek –Celý zamýlený párek
Psýku! – vedle mne!Psyká vedle mne. –
Honem, honem zbraň ku tváři –
Dvojčička spouští –
Prásk ho! – ženich, prásk! nevěsta –
Klesli do houští!
MilorMilor, sotva ránu zaslech’zaslech’,
V roštině hledá,
Kořist tlamou pozorlivou
Pánovi dodá.
Hned se však zas k jeho nohoum
Zticha ubírá;
Srdcy mému se radostí
Nebe odvírá!
77
Tu se zcela rozednívá,
Konec čekání;
Myslivec již v lese nemá
Žádného stání.
Nedá mu to – musý domů
S drahým lovem jít,
Aby se moh’ s kořistí svou
Žence pochlubit.
Ona ho již vykukuje,
K háječku míří;
Jak jej zhlídne, hned se celá
Plesem zapýří.
Vidíc jeho usměch volá:
„Pojď, mé vejsluní!
Tys, jak vidím, zasloužil dnes
Dobrou snídaní!“
78