Na potomky.
16. září 1820.
Mrak a temnost na předrahé
Vlasti ležela,
Mateřská řeč pod nehodným
Břemenem mřela;
Upřímně se jí ubohé
Nikdo neujal,
Nikdo z klepet předsudků ji
Nevyvinoval!
135
Až se nám duch předků chrabrých
Přísněji zjevil,
K rozšíření zpěvů českých
Srdce povzbudil;
Tu jsme teprv z počátečku
– Ač byl dost těžký! –
Snažili se zvelebovat
Jazyk mateřský.
A – hle, bratří! – Bůh jest žehnal
Našeho chtění,
Českých hájů hlas se zmáhá
V líbezném pění:
Básníků vlastenských výsev
Přebujně vzcházý;
Dennice mateřské řeči
Jasně vycházý.
136
Neboť sám On, milovaný
Otec náš a král,
Na vlastenském zotavení
Dobrotivě stál:
Sám své mocné ruky podal
Našemu bdění:
Odměňuje věrných Čechů
Snažné dychtění.
Blaze nám – aj, třikrát blaze!
Nedusý již nic –
Šíří se náš hlas mateřský
Rok po roce víc!
Rozplašen jest mrak předsudků,
Jenž nad vlastí stál;
My jsme cestu proklestili – –
Vnucy, jděte dál!!–
137