Babičky.
Babičky dvě, jedna hluchá,
Druhá trochu kulhavá,
Ztěžovali sy mi včerá,
Svět že se jim posmívá.
Že ti holobrádkové jen
Šašky sy z nich dělají.
A se jim, – což nejvíc k zlosti! –
Z daleka vyhýbají.
35
Aj, mé rozmilé babičky!
Co se tomu divíte?
Zdali, že to běh jest světa,
Po dnes ještě nevíte?
Vždyťpak také mně podobné
Věcy nyní se dějí,
A y okolo mne dávno
Zástěrky juž nevějí!
Kdežto jsem vždy od mladosti
Šelmy děvčátka slavil,
Pochleboval, jim se kořil,
Zpíval, hrával, věnce vil;
Lýru svou ve dne y v nocy
V patách za ními nosyl,
Jejích přízní, jejích láskou
Ve světě se honosyl!
36
Ale což to všecko platno!
Mladost strhl časů vír,
Jaro přešlo, sešedivěl
Ubožátko Sudimír!
Darmo jeho píseň, darmo
Jeho zlatá lýra zní –
Děvčátka předc utíkají,
Neohlíží se po ní.
Nechme tedy, bohabojné
Babičky! ten marný svět;
Oprchalť nám bez pomocy,
Oprchal mladosti květ!
Vem’ ho vlk! nám proto předce
Kvete radosti věnec,
Mně zůstali – zpěv a víno,
A vám – s kafíčkem hrnec.
37