Okus
v
básnění českém
od
Karla Sudimíra Šnaidra.
Zbírka druhá.
V Hradcy Králové
tiskem
a
nákladem
Jana H. Pospíšila.
1830.
[I]
Poznamenání
Pánů, Panů
Předplatitelů.
Barchov. Pan Litochléb Antonín, mlynář.
Bohdaneč. Pan Podhajský Karel, kupec.
Blučin na Moravě. Velebný pan Pešina Václav Čechorod, mnoha učených společností člen, a tamní farář.
Brandejs nad Labem. Pan Adloff J., kancelářský.
Pan Illner Jozef.
– Machek Frant., 2hý kancelářský.
Branna. Vel. pan Král Joz. M., kněz cýrkevní.
Vel. pan Michl František, farář.
Brno. Pan Haller Leopold Frant., kněhkupec.
Cýrkvice. Vel. pan Javornický Jan, biskupský notář a tamní farář.
Chlumec. Pan Benda Kryštof, právní ředitel. 10 Exemp.
Choteč. Pan Seifert, zprávce.
Chotělice. Pan Menzel Matěj, myslivec.
Chotěšice. Pan Lichtenberg, kněz cýrkevní.
[III]
Poznamenání.
Pan Mandl Jozef.
– Wiesner Ant., obroční.
Chrudim. Pan Jirout Jozef Jan, kupec a měšťan, tamní školdozorce a otec chudých.
Chvalla. Pan Nebeský Jozef, kontrolor.
Dětnice. Pan Bayer Jozef, zahradník.
Pan Borovec Martin, sládek.
– Bräuer Alois, purkrabí.
– Doběhal Jan, listovní.
– Helwig Ludwig, kněhovní.
– Sacher Gustav, aktuar.
– Schiefer Jozef, ouřední zastavatel.
Dymokury. Pan Bohutinský, polesný.
Pan Desler Frant., lékař.
– Fišer Izrael.
– Hašek Jozef, sládek.
– Jermaš Hynek, mistr v stavitelství.
– Jiřička Jan, myslivec.
– Illner, kancelářský.
– Leicht Tyberius, zahradník.
– Pacelt Vincenc, důchodní.
– Pajer, kontrybuční.
– Pala, důchodenský písař.
– Ruppert Frant., důchodní.
– Šrutek, vrchnoouřední a práv. aktuar.
– Smetáček Rudolf, kontrybuč. písař.
– Weisheipl, vrchní.
Dobšice. Pan Žofka Jozef, rychtář.
Hlušice. Pan Degeorgi Leopold, purkrabí.
Pan Novotný Václav, učitel.
– Vorreith Jan, myslivec.
Hořice. Vel. pan Zahradník Václav, kaplan.
Hořovice. Pan Čáslavský Tadyáš, zastavatel horního ouřadu.
[IV]
Poznamenání.
Hradišť. Pan Naheil Jakob, mistr v stavitelství.
Hrubá Skála. Pan Braf Jozef, kancelářský.
Pan Höfer Václav, vrchní.
– Mayer Rudolf, právomocník.
– Vaněk Jan, aktuar.
Janovice. Pan Opřátko Jozef, rychtář.
Jaroměř. Vel. pan Pelikán Václav, kaplan.
Kdanice. Pan Šolc Václav, rychtář.
Kladno. Pan Hudec Vojtěch, písař.
Kopidlno. Deset nejmenovaných.
Kornhauzy. Vel. pan Žitek Václav, kaplan.
Kost. Pan Břeský Jan, kancelářský.
Pan Hasenöhrl Jan, důchodní.
– Koňák Jan, aktuar.
– Kopal Jan, obročenský písař.
– Limbek Jozef Eugen, vrchní.
– Nezasek Václav Ant., právomocník.
– Pechner Václav, důchodenský písař.
– Scheuchensteul Engelbert, kontrybuční.
– Svoboda Matěj, obroční.
– Veselý Jan, sládek.
Králové Hradec. Pan Chmela Jozef, c. k. professor gymnasyální.
Pan Klicpera Václav, c. k. professor humanytátní.
Vel. pan Knaysl Jozef, učitel náboženství na cýs. král. gymnasium.
Pan Kučera Jan, kupec a měšťan.
– Rennelt Vojtěch, kr. sylnic. komisař.
Králův Městec. Pan Šantl, listovní.
Křesejn. Vel. pan Grolmus Václav, duchovní zprávce.
Loučná Hora. Pan Svěcený Pavel, rychtář.
[V]
Poznamenání.
Lhota. Pan Sedláček Jozef, rychtář.
Libošovice. Pan Šolc, rychtář.
Libuň. Vel. pan Šulc Jan, kaplan.
Liskovice. Pan Doležal Jan, myslivec.
Vel. pan Novotný Jan, lokalista.
Lomnice. Pan Jiříč Jozef, kancelářský.
Vel. pan Kaun Jozef Polemír, kaplan.
Pan Riegl Dominik, aktuar.
– Šlechta Antonín, právomocník.
– Šlechta Petr, velikoobchodník.
– Štein Bedřich, kancelářskýkancelářský.
Lužec. Vel. pan Branžovský Václav, kaplan.
Malé Hlušice. Pan Svěcený Jan, rychtář.
Malý Bousov. Pan Janda Jan, městečka představený.
Markvatice. Pan Tomášu Jozef, rychtář.
Miletin. Pan Erben, studujícý.
Mzell. Pan Panenka Jan, dvorní nájemce.
Vel. pan Renner Jozef, farář.
Náchod. Vel. pan Myslimír Ludvík, kaplan.
Nousov. Pan Kohl Ant., myslivec.
Nymburk. Pan Lehmann Frant., oučetvedoucý.
Pan Halma Jan, knihař.
Nové Hrady. Pan Kašpárek Václav, myslivec.
Nové Město v Čechách. Vel. pan Rojek Jan, kaplan.
Nové Město v Moravě. Pan Šlechta Antonín, tabáční skladní.
Nový Bydžov. Pan Čeněk Jan, listovní.
Pan David Emanuel, radní.
– Musyl Antonín, obchodník v suknech.
– Otto Jan, ranhojič.
– Otto Liboryn, ranhojič.
[VI]
Poznamenání.
Pan Proche Jozef, důchodní.
– Stráník Jan, radní.
Nový Dvůr. Pan Groß Aloyz, pojezdný.
Obora. Pan Fousek Ant., listovní.
Pan Hegenbart Jan, kontrolor.
Opatovice. Pan Frühstücker J., papírník.
Pan Morávek Václav, mlynář.
Pátek. Pan Brückl, zprávce.
– Hertšik Jan, krčmář.
– Janda Frant., učitel.
Ploskot. Pan Řehák Jan, mlynář.
Poděbrady. Pan Bořický Frt., c. k. sylnic. dozorce.
Pan Bucke Frant., ouřední čekanec.
– Červenka Vincenc, syrotčí.
– Daněk Jindřich, c. k. desátník.
– Dittrich Antonín, zastavatel vrchního ouřadu.
– Eckel Jozef, právomocník.
– Formánek Vincenc, zastavatel zprávčího ouřadu.
– Fronek Alois, kupec.
Vel. pan Jeřábek Jan, kaplan.
Pan Günter Ant., c. k. poručník.
– Hlavač Vojtěch, mlynář.
– Jaroš Jan, písař.
– Javůrek Jan, syrotčí priv. písař.
– Jusa Frant., syrotčího ouřadu čekanec.
– Kaufmann Ferdynand, obecní oučetní.
– Keller Frant., zastavatel důchodenského ouřadu.
– Kielmann Jozef, důchodenský písař.
– Klofec Jozef, měšťan.
– Kronus Jozef, přís. čekanec u vrchního ouřadu.
[VII]
Poznamenání.
Pan Krtička Jan, representant.
– Křepele Jozef, právomocský priv. písař.
– Kulich Frant., měšťan.
– Lang Jan, panství Pardubského knihovní písař.
– Marek Jozef, mlynář v Novém mlejně.
– Moravec Jozef, magistr. protokolista.
– Müller Frant., hospodský.
– Nosek Jozef, representant.
– Ortalli Linhard, radní.
– Paroubek Martin, měšťanosta.
– Sagasser Jan, 2hý kancelářský.
– Soudný Jan, priv. důchodenský písař.
– Scheppl Jiří, pens. právomocník.
– Svoboda Frant., syrotč. kancelářský.
– Turinský Frant., magistr. protokolista.
– Wichere Jan, c. k. strážní.
– Wolfram Jan, kancelářský zpr. ouřadu.
– Wurm Frant. syrotčího ouřadu čekanec.
Vel. pan Žabka Jozef, kaplan.
Polička. Vel. pan Hájek Ant., kněz cýrkevní.
Praha. Pan Kučera Jan, domácý pán.
Pan Pláček, posluchač libomudrctví.
Vel. pan Vinařický Karel, arcybiskupský ceremonáryus.
Předměstí, panství Kost, pan Jan Bryxy, rychtář.
Přepeř. Pan Švasta Matěj, rychtář.
Přepichy. Vel. pan Bachmann Aloyz, farář a vikariátní sekretář.
Rožďalovice. Pan Hošek Vojtěch, učitel.
Pan Keim Jozef, kancelářský.
– Martiny Augustyn, kontrybuční.
– Pohl Leopold, kupec.
– Svoboda Ant., zprávce.
[VIII]
Poznamenání.
Pan Stefezius Václav, města představený.
– Šulc Jozef, kaplan.
Rovensko. Pan Přihonský, rychtář.
Rychnov. Pan Havel Frant., obchodník v suknech.
Paní Retiková Mag. Dobromila, magist. radová.
Rytířová Lhota. Pan Tirichter, rychtář.
Skřivana. Paní Koblicová Terezye, gruntovní paní statku Skřivanského.
Pan Koblic Jozef, měšťan Novobydžovský.
– Lebl Jozef, zprávce.
– Mazáč Jozef, aktuar.
Slané. Pan Hrdlička, k. krajský komisař.
Pan Neumann Václav, krajský kancelista.
– Weitenweber, k. krajský komisař.
Slatina. Pan Vlček Jozef.
Smidary. Vel. pan Hanuš Hynek, farář.
Pan Honzýk Václav, krčmář.
– Kobrč Frant., hospodský.
– Kohl Ant., myslivec.
Vel. pan Lederer Frant., kaplan.
Pan Maršálek Jozef, důchodenský písař.
– Mládek Jan, důchodní.
– Nebeský Václav, hospodářský písař.
– Paßler Jan, sládek.
– Pišl Hynek, kupec.
– Pohl Jan, kancelářský.
– Probošt Václav, ranhojič.
– Sacher Jan, dyrektor.
– Šmitt Ant., aktuar.
– Wintrnitz Emanuel, páleník.
Smiřice. Pan Adamíra Jan, měšťanosta a kupec.
Pan Hartmann Jan, syrotč. kancelářský.
– Janák Jan, kupec.
[IX]
Poznamenání.
Pan Langer Leopold, kancelářský.
– Lenz Kryštof, písař.
– Severa Václav, učitel.
– Zedniček Jozef, syrotč. písař.
Sobotka. Čtyří nejmenovaní.
Solnice. Pan Hávra Václav, důchodní.
Starý Bydžov. Pan Koudelka Jan, pojezdný.
Pan Šimůnek Václav, rychtář.
Svojšice. Pan Groß Ant., důchodenský písař.
Pan Pleskot Jiří, kancelářský.
Sylná Lhota. Pan Folprecht Václav, rychtář.
Šaclíř. Pan Astl Prokop, kontrolor.
Tropava. Pan Šlechta Jozef, měšťan.
Velké Hlušice. Pan Štípek Jan, rychtář.
Veltrusy. Pan Pozan Václav, kontrybuč. písař.
Vesely. Pan Šimák Frant., zprávce. 4 Exemp.
Vysoké Mejto. Pan Pöschl Jan, měšťanosta.
Vosek. Pan Bažant Václav, rychtář.
Pan Früchtl Ant., myslivec.
Vosenice. Vel. pan Beránek Václav, farář.
Vrsec. Pan Macan Jan, rychtář.
Zahornice. Pan Kopp Jan, myslivec.
Zámost. Pan Rektoris Jozef, mlynář.
Zára, v Dalmácyi. Pan Kučik Karel, gubernyální koncipista.
Nejdůstojnější Pán P. Novák, arcybiskup.
Zboží. Pan Valenta Ant., učitel.
Žehušice. Pan Láska Antonín, vrchní.
Žlunice. Pan Bartoň Václav, myslivec.
Vel. pan Hofmann, farář a zástupce vikariátního ouřadu.
Pan Šneidr Frant., pojezdný.
[X]
Na hrobě Jozefa Dobrovského.
Svatý poklid ráčiž, Pane! přáti
Jemu, jenž zde v hrobě spočívá;
Dejž, by svítilo mu slavné světlo,
Co tvým vyvoleným svítívá!
Čechye, hle! v rouše smutku klečí,
Nad pahrbkem jeho ruce pne,
A v té hoři slzýc k nebi volá:
„O přestrašný, hrůzyplný dne!“ –
[1]
Neníť ho již v chrámě našich uměn,
Dobrovského není ve vlasti!
Neníť životného jeho slova,
Jeho rady vlídné ve slasti!
Památka jen zásluh jeho jasnýchjasných,
Jeho lásky k zemi milené,
Horlivosti, hlubokosti jeho,
Toho plodů velkých pramene!
Kdo z nás neví, osýřelí bratří!
Jméno naše jak on okrásyl?
Duch kterak pro zvelebení Čechů
Velikánský s mrakem zápasyl.
Kterak dnem y nocý pro mateřskou
Drahou řeč a její slávu vřel,
Jí byl živ, a povytrval v lásce
K ní a k všem nám, dokud nezemřel.
2
Padněm tedy, zarmoucení bratří!
Slzy v tvářích, na hrob našeho
Váženého, slavného vlastence,
Padněm na hrob otce drahého!
Na něm složme vroucý naše díky,
Slzou zrosme ostatky drahé,
Z nichžto strom nám přešlechetný zroste,
Ovoce pak na něm přeblahé! –
Y spí tedy, dobrý, starý otče!
Spí tu s Bohem v lůžku studeném,
Až se někdy v nadehvězdném tejně,
Bratří tvoji, k tobě dostanem!
Pokud český jazýk nevyhyne,
Tvé se v Čechách jmeno bude stkvít,
Pokud v srdcy našich pra-pravnuků
Věrná žíla česká bude bít!
3
Já pak tobě, velevážný kmete! –
Juž juž sám kmet – ruku podávám,
Tě pak, laskavě bys s svého nebe
Na mne zýral, srdečně žádám!
A když má y poslední hodina
Temně s věže osudu zazní,
Otče nebes! otcovsky nás uvoď,
Tam kde žádné strasti již není!
4
Viktoryi Š–.
23. prosynce 1824.
Kéžbych já byl, milá žínko!
Asy cýsař turecký;
Nebo tím, co jsem jen – ale
dukatů měl na necky:
Toby jsy se podívala,
Jakbych já se hlomozyl,
Bych ti toho na sto vozech
K tvému svátku navozyl!
5
Předně čtyry vozy šálů
Tureckých neb indyckých,
Žeby cenou převážili
Tisýc slonů afryckých!
Potom zas tří s dyamanty,
Dvakrát tolik s perlemi,
Ažby z vozů blesk se zářil
Na tří míle po zemi!
Čtyrmi by se svážet musyl
Majolík a porcelán,
Jaký v celém světě plodí
Chyna jenom a Japán!
K tomu deset vozů zboží
Tažitého, bílého,
Prádla, příze, lnu, vinutí,
Dlouhého y krátkého.
6
Tuby zas přitáhlo vozů
Čtyrmecýtma se šaty,
Z Londýnu, z Paříže, z Vídně,
Vyšívané granáty;
Vše to dle nejnovějšího
Kroje vypracováno,
Jak to ještě ve Smidářích
Nebývalo vídáno;
Nyní vjíždí dvadcet vozů
Se samými klobouky,
Žeby ními zakrejt mohl
U Vohnišťan palouky;
Opět deset se střevicy,
S čepcemi y s fábory,
Mnohému ženskému srdcy
Pro žalost a na vzdory!
7
Natoby jich sedm vezlo
Plinky, karkule, fáčky,
Peřinky a povlíkačky,
Též y také slintáčky;
Neboť v řádné domácnosti
To se vše spotřebuje,
A pakli co zbyde, rádo
Jinému se popřeje!
Teď se žene zástup lidu
Jako chmurná mračna s hor,
Neb na šesti vozých jede
Muzykantů zvučný zbor:
Bubny, trouby, klarynety,
Instrumentů každý druh,
Tak že zalehá mi ucho,
Tají se mi dech y sluch!
8
Nejzáz krytý vůz jest prázný,
Do něho sy vskočím sám,
Výskaje v ten hluk a hlomoz,
Že tak švárnou žínku mám!
Že juž přes rok na srdcy mi
V sladkém sňátku přebývá,
A že se mi dlouhý rok ten,ten
Ani měsýcem nezdá!
A však – což to všecko platno!
Nač těšinským větrem vát,
Když v svém celém jmění nemám
Ani jediný dukát!
Za sto vozů ani trakař
K svátku nemohu ti dát;
Nic jiného v stavu nejsa,
Než tě věrně milovat!
9
Ajta! počkej! – jen že dříve –
Předc jsem ti cos k svátku dal,
Když nám Pánbůh Andulinku
K naší radosti poslal.
Tubys – viď! – ni za sto vozů
Nedala, za celý svět!
Ží s ní tedy v blaženosti,
Celuj, raduj se a květ!
Mně pak – jako v tomto roce –
Choti věrná! sladce přej,
Před neštěstím, před nemocý,
Před zármutkem ukrývej!
A kdyžby sy od vás k sobě
Dobrý Bůh mne povolal,
Rcetež: Buď mu sláva v nebi,
On nás obě miloval!
10
Dobrou noc!
Větříček od lesa fouká,
Holoubek na dubě houká,
Slavíček zpívá:
Andulka pod dubem sedí,
Zhůru ku měsýčku hledí,
Hledí, a – zývá!
11
A rozmilá – již dívčinka
Obě zavírá očinka,
Padá snění v moc;
Nechtež, lidičky! ji spáti –
A Bůh sám jí ráčiž dáti,dáti
Dobrou – dobrou noc!
12
Na Helenku.
(Dle německého.)
Sčítej to, Helenko!
Na svůj prstíček,
Koliks mi do dneška
Dala hubiček.
13
Čítej, kolik klásků
Stojí na poli,
Na vinicých zrnka,
Jetel v oudolí:
Čítej, kolik v lukách
Něžných kytiček,
Toliks mi, a nic míň,
Dala hubiček!
14
Na její oči.
Oči modré jako charpa,
Hvězdy blaženosti mé!
Vy, jenž mi do středu srdce
Jemnou září svítíte:
Buď mi volno, roztomilá
Světýlka, vás pohlédnout,
A mé budoucnosti osud
Z blesků vašich uhodnout.
15
Nebť jen z vás se zřejmě jeví,
Co v srdéčku přebývá,
S čím mé roztomilé děvče
Nejraděj se zabývá.
V zrcadle se vašem třpytí
Jeho mírná nevinnost,
Dobrota, poklidná kázeň,
S čistotou y upřímnost.
Zřetelněj’ než květní rtové
Ke mně mluvit umíte,
A štěstí mé nevypravné
Vy – jen vy mi jevíte!
Ve vás bohatství nacházým,
Kterýmž nábob oplývá,
Ve vás zýrám, čehož cherub
V jasném nebi vidívá!
16
Ach, jen lásku ne! – tať ovšem
Stařečkům již nekvete;
Ale náklonnost upřímnou –?
Tu mi neodepřete!
A co láska ve mladistvém
Sňatku tratívá stálost –
O, tuť náklonnost mé Milky
Vytrvá až na věčnost!
Svěťte tedy, hvězdy moje!
Svěťte na pěšinku mou,
Po které ku hrobu svému
Již již snad mé nohy jdou;
Osloňte mi vy svou září
Mého štěstí rájský květ,
Změňtež mi, rozmilá světla!
V nebe tento chudý svět!
17
A když budu, očka! někdy
Pod drnem prachnivěti,
A mé srdce lásky plné
Nic o vás – nic věděti –
Tu se pozdvihněte k nebi,
Pak se tiše zas sklopte,
A slzynkou zpomenutí
Pahorek můj pokropte!
18
Zmrzlík.
Tluču, tluču na okénko,
Až okénko zní,
A předc hlásek mé milenky
Z okénka nezní!
Předce dívka rozhněvaná,
Předc mi trucuje,
Ač že hlas můj v srdcy jejím
Lásku burcuje!
19
Sníh se sype, vítr fouká,
Mráz mnou jen třese,
Předce dívku nožka švihlá
K oknu nenese!
Mám sy zoufat? mám tu zmrznout?
Mám tu zahynout?
Což nemůže všechna nesnáz
Srdce ti pohnout?
Tu vrzne okénko, hlásek
Dívčin v něm zavzní:
„Pojdiž, vrtkavý hošíku!
„PojdiPojdi a zmrzni!
„MůžešMůžeš zejtra jako socha
„LedováLedová tu stát,
„Na důkazNa důkaz, jak umí dívka
„NevěrnostNevěrnost trestat!trestat!“
20
Hvězdy.
Hvězdy svaté, hvězdy jasné!
Jenž nademnou se třpytíte,
Do mé chatrné komůrky
Příjemnou září svítíte:
Povězte mi – kdo a co jste?
Co váš blesk vyznamenává?
Co váš oheň věčně živý
Po obloze se rozlévá!
21
Zda jste světy, v nichžto lidé
Nám podobní zůstávají?
Či jen světla mrtvá, která
Nic než záři vydávají?
Zda y vy naše žalosti,
Zármutek, strasti cýtíte,
A v naše se blaženosti
Upřímně s námi dělíte? –
„Přestaň, člověče! se tázat,
Odpovědit’ ti nesmíme,
Co, a k čemu jsme, to tobě
Do smrti tajit musýme.
Až ta těla tvého rubáš
Od duše drahé odklestí,
Tenkrát, smrtelníku! teprv
Nabudeš o nás pověsti!
22
Teď jsme ti jen světla, která
Na tvých cestách se ti stkvějí,
Do komůrky na tvou radost
A na tvé strasti hledějí!
Přestaň tedy tázati se,
Odpovědit’ ti nesmíme,
Spokoj se, a děkuj Bohu
Aspoň za to – že svítíme!svítíme!“
23
Na * *
Že jen krátké, lehké básně
V chládečku zpívám,
Jenom samé maličkosti
V Čechách rozsývám:
To mně, milý bratře v Bohu!
Za zlé pokládáš,
A, bych vznešeněj zazpíval,
Mužně nabádáš?
24
Zapoměl jsy, co Horác, náš
Tatínek, praví,
Když o vzrozené schopnosti
Básníka mluví?
„Valeant quid ferre, quid re-
cusent humeri“ –
Ta slova mi ujímají
Pevné důvěry!
Mé kratičké básně ještě
Tak, tak se líbí;
Pustímli se vejš, kdo, prosým!
Kdo mi to slíbí,
Že jak Ikarus křídélka
Sobě nespálím,
A do moře výsměchu se
Dolu nesvalím?
25
Vždyť mi muza kázala jen
Lehké písně pět’,
S věncem na čele a s skleňcy
V chládečku sedět:
Děvčatům a mládenečkům
O lásce zpívat,
A výstrahu, jako dobrý
Otec, jim dávat.
Povědit jim, jak mladosti
Mají užívat,
A jak růžovou vždy cestou
V slasti putovat.
Aby mohli y ve stáří
Z světa se těšit,
A – byť slunce zapadalo –
Milovat a pít.
26
Nech mne tedy, milý Jene!
Zpívat, jak umím,
Na stará kolena nic již
Se nenaučím.
A – jestli se v maličkostech
Čechům zalíbím,
Záře větší slávy bratrům
Svým nezávidím!
27
Kolovrátek.
Vrč jen, vrč, ty kolovrátku!
Jako mladé kočičky,
Tebou točí jako vítr
Helenčiny nožičky!
Pilně předou dlouhé nitě
Bílé nad sníh prstičky,
A hubinka k políbení
Zpívá české písničky.
28
O přešťastný kolovrátku,
Kéžbych na tvém místě byl!
Cožbych já se, milý brachu!
Rychlej nežli ty točil!
A však – zasbych dychtivostí
Příliš sobě pospíchal,
A k posledu len y nitě
Splet’ y zmat’ y potrhal!
Pakby děvče roztomilé
Na mne se rozhněvalo,
A mne třeba y se přádlem
Z komůrky vyhodilo!
Zůstaňme sy tedy, co jsme.
Ty buď vždy kolovrátkem,
A já budu až ku hrobu
Jejím věrným poupátkem.
29
Ať sy na tě, jak chce dlouho,
Outlé kladéklade nožinky,
Jen když mi dá, až dopřede,
Jednu neb dvě hubinky!
Vrč jen, vrč, ty kolovrátku!
Vrč, a toč se dohonu;
Děvče umdlí, len jí dojde,
A já – svůj plat dostanu!
30
Andulka.
Skoč, Andulko! k jetelíčku,
Skoč, Andulko! k travičce,
Pones honem – slyšslyš, jak bučí! –
Pones naší kravičce.
Navaž hodně do plachetky
Z kanafasu modrého,
Dáť nám k večeru kravička
Za to mléka dobrého!
31
„Ach, mně nelze k jetelíčku,
Nelze mi jít k travičce,
Ach, nastojte! od včerejška,včerejška
Puká se mi mé srdce!“srdce!
„PukáPuká hořem, že Honzýčka
Včera na vojnu vzali,
Že ho jako levhardové
Z náručí mi vydrali!“vydrali!
„JestliJestli mi ho tam zabijou –
Odpusť jim to Pánbůh sám! –
Já sy také, to mně věřte,
Nějakou smrt udělám!udělám!“
32
Vikev na kopečku.
Na kopečku kvete vikev,
Pod kopečkem kvete len;
Večer táhne, žába kuňká,
Sysel leze z ďoury ven.
Bukač na rybnice buká,
Sova skučí na věži,
Má rozmilá Bětulinka
Juž v své postýlce leží.
33
Leží, ale spát nemůže,
Ani spáti nebude,
Neboť, co mně udělala,
Připomínat sy bude!
Tohobych se, Bětulinko!
O tobě byl nenadál,
Když jsem s tebou letos v máji
Pod javorem sedával.
Ach, kdo vám, děvčátka! věří,
Nemá, věru! rozumu;
Já jsem z jara věřil, budu
Ošizený na zymu!
Na kopečku kvete vikev,
Pod kopečkem kvete len –
Nebudešli brzo jiná,
Věru svoji nebudem!
34
Babičky.
Babičky dvě, jedna hluchá,
Druhá trochu kulhavá,
Ztěžovali sy mi včerá,
Svět že se jim posmívá.
Že ti holobrádkové jen
Šašky sy z nich dělají.
A se jim, – což nejvíc k zlosti! –
Z daleka vyhýbají.
35
Aj, mé rozmilé babičky!
Co se tomu divíte?
Zdali, že to běh jest světa,
Po dnes ještě nevíte?
Vždyťpak také mně podobné
Věcy nyní se dějí,
A y okolo mne dávno
Zástěrky juž nevějí!
Kdežto jsem vždy od mladosti
Šelmy děvčátka slavil,
Pochleboval, jim se kořil,
Zpíval, hrával, věnce vil;
Lýru svou ve dne y v nocy
V patách za ními nosyl,
Jejích přízní, jejích láskou
Ve světě se honosyl!
36
Ale což to všecko platno!
Mladost strhl časů vír,
Jaro přešlo, sešedivěl
Ubožátko Sudimír!
Darmo jeho píseň, darmo
Jeho zlatá lýra zní –
Děvčátka předc utíkají,
Neohlíží se po ní.
Nechme tedy, bohabojné
Babičky! ten marný svět;
Oprchalť nám bez pomocy,
Oprchal mladosti květ!
Vem’ ho vlk! nám proto předce
Kvete radosti věnec,
Mně zůstali – zpěv a víno,
A vám – s kafíčkem hrnec.
37
Straka.
Straka sedí na javoře
Strakatá,
Volá na vás, roztomilá
Děvčata!
Řechce: „Varujte se hochů,
Šelmy jsou,
Nic než šalbu v mylném srdcy
Nekujou.“
38
Holky ale strace věřit
Nechtěly,
Pořád se předc jenom hochů
Držely,
Až sy mnohá prstýnek z nich
Zlámala,
Ach! a potom přežalostně
Plakala.
Vy, jenž ještě v nevinnosti
Žijete,
Věneček svůj v koutku tiše
Vijete,
Pomněte, když očko hocha
Uhlídá,
Že y straka někdy pravdu
Povídá.
39
Navštivení.
6. Listopadu 1822.
Bylo bláta pod kolena,
Předc jsem sy nelenoval,
Předc jsem večír velkým blátem
K mé panence putoval.
Přijda k chaloupce na okno
Zlehoučka jsem zaťukal:
„Otevř mi, má roztomilá!
Celý jsem se pocuchal.“
40
„„Ach! otevřu, můj Honzýčku!
Otevřu a osuším;
Pak do bílé, povlečené
Postýlky tě uložím.““
Osušila, uložila,
Až do rána jsem chrupal,
Ráno dostav tři hubičky,
Blátem jsem zas zpět juchal!
41
Juk!
Ach, kdež jste, vy zlaté časy!
Když sem husy pásala,
Když sem na zelené louce
S hochy na juk hrávala.
Kterak jsem se umívala,umívala
Přechytře skovávati,
Tak že mněmě musyli často
Půl hodiny hledati.
42
Jen když Honzýček mněmě hledal
– Ach! což to byl hezký kluk! –
Tu jsem, an se ke mně blížil,
Z tichounka zašeptla – „juk„Juk!“
Tu mne našel, tu mne chytil,
Ač jsem dost se bránila,
Nepustil mne dřív, až jsem se
Hubičkou vyplatila.
Ach! kdež jste, vy zlaté časy!
Pryč, jak větry převějí!
A na juk již se mnou hoši
Hráti více nechtějí!
Y nu! dějž se vůle Boží!
Za to již andílkuandílků pluk
Na mne čeká, a když hoch ne,
Smrt ať na mne volá: – „Juk!“
43
Konejšení.
Z černých háječků se kouří,
Má panenka očkem mhouří,
Budeť, myslím, spát –
A já budu pod okýnkem
Na cyteru s jemným cynkem
Do půl nocy hrát!
44
Budu slavit její krásu,
Tváří růžinky, a řasu
Černých očíček;
Přísahaje, že zůstanu,
Až po smrti z mrtvých vstanu,
Její Honzýček.
45
Bělička.
Co se to tam bělá
Na zelené louce?
Bílí to tam plátno
Rozmilé mé děvče.
Bílí plátno, na něž
Sama sy napřadla,
Chaloupka když sněhem
V vánocých zapadla.
46
Aj, ty plátno tenké,
Pilně napředené!
Tebeť očekává
Štěstí neskončené!
Tebeť outlé budou
Prstíčky stříhati,
Budou z tebe krásnou
Košiličku šíti.
A ta košilička,
– Nechť se tmí neb svítí –
Bude mé milenky
Drahé tílko krýti.
Tílko přemilostné,
Moje potěšení,
Jemuž na tom světě
Nikde rovno není!
47
Ach kýž pak je možná
Jednou jen v mém žití,
Třebas jenom v truhle,
Tou košilkou býti!
48
Vojáček.
11. Listopadu 1822.
Z tábora
Na hora
Putuje vojáček;
Vedle z lesa jemu takto
Zpívá malý ptáček:
49
„Putuješ,
Vandruješ
Vesele, vojáčku!
Aniž sobě nezpomínáš
Na tu svou Hanačku.
Hanačka
Ubohá
Neustále pláče,
Tvůj synáček okolo ní
Jak hříbátko skáče.“
Ať pláče
Hanačka,
Nemohu pomocy;
Musýmť nepřítele mečem
Tepat ve dne v nocy!
Až s Bohem
A mečem
Nepřítele potřu,
Pak se vrátím k své Hanačce,
Slzyčky jí otřu!
50
Píseň sekáčů.
Parno bylo, slunce plálo,
Ani větýrku neválo,
Když jsme ječmen kosyli;
Pot se valil z čela tokem,
A divenky bystrým skokem
V džbánech vodu nosyly.
51
Každá svému podávala,
Pot mu s čela otírala,
K prácy dodávajíc chuť;
Aj tu kosy jasně zněly,
Vazačky za námi pěly,
Ječmen lítal, jako rtuť!
A jak za horu slunéčko
Zapadalo, bylo všecko,
Ze záhonů se tratě,
Posekáno, navázáno,
Do mandelů narovnáno,
A již jako na mlatě!
52
Kosy zhůru! táhnem domu,
Za večera vedle stromu
Na drníček sedneme;
Chléb s vodičkou oudy sýlí,
Žert a zpěv nám zkrátí chvíli,
Až na lůžko lehneme.
Kdo má žínku, chvátej k ženčežence,
Kdo nemánemá, ať vije věnce
Pro tu, kterou bude mít;
Sekáč není bez děvčete,
A když kosa všecko smete,
Hned se může oženit!
53
Píseň ženců.
Bruste srpy, hoši švarní!
Je tu svatá Markyta,
Třináctého v tom měsýcy
Volá žence do žita.
Do žitečka jako zlato,
Do žitečka jako les,
Dřív než slunéčko se zbudí,
Potáhneme přes náves!
54
Potáhnuť já s zpěvem, s žertem,
Radostně sy výskaje,
Že nám v dozralém žitečku
Jistý výdělek zraje.
Že se pilný ženec hladu
Strachovat již nemusý,
A za čtrnáct dní z nového
Žitíčka chléb okusý.
Hle, již u té žitné role
Jako vojsko stojíme,
A třpytícými se srpy
Porážkou mu hrozýme.
S chutí do něho se dejme!
Hej! jak srpy v něm znějí,
A na zapoceném čele
Mokré kadeře chvějí!
55
Žížeň krutá žence trápí,
Vodáčkové lítají,
A konývku za konývkou
Sylnou rukou nosejí! –
Neutop se, bratře! v konvi,
Dej se také mně napít,
Ať po uhašení žížně
Mohu dvakrát bystřej,bystřej žít.“žít.
A vy, zpropálené holky!
Važte honem za námi,
Syc nebude na obžinkách
Žádný tancovat s vámi.
Rychle, žency! rychle, holky!
Žádnýť není z nás líný,
Tak musý ubejvat práce,
Tak to jít jak hodiny!“hodiny!
56
Že je parno –? ať je parno!
Vždyť větýrek zavání,
A kouř z naších kuřek pilně
Mouchy od nás odhání.
Pot se ovšem s čela leje,
Z vlasů teče potokem,
Však, co z toho? mysleme sy,
Okročák že tancujem!
Ejjuhu! již žitko leží,
A již – chvála ti Pane! –
Neboť bylo bez travičky –
Hned za námi svázané!
Mandelé se jako hrady
Vystavené k nebi pnou,
A žency se s vazačkami
Chechtajíc ke vsy ženou.
57
Tam je čeká džbánek mléka
S chlebem dnes napečeným,
Tu sy lehnou při měsýčku
Drnem pěkně zeleným.
Pilně vykonaná práce
K jídlu chuť jim zbuzuje,
A děvčátek repetilka
Pokrmy oslazuje.
Tak sy hovějí, až měsýc
Vejš a vejš vystupuje,
Tu se veselý zbor zdvíhá,
A k domovu putuje.
Kdo již žínku milou pojal,
Tomu kyne lásky chrám,
A kdo ještě žádnou nemá,
Ach! tenť ovšem kulhá – sám!
58
Bětolinka.
Na louku šla Bětolinka,
Aby plátno bílila,
Z charpových očiček těžké,
Trpké slzy cedila.
Přijdouc na louku konývkou
Z potoka nabírala,
Plátno tenké roztažené,
Smutně chodíc, kropila.
59
Na koníčku švarný hošík
Jel okolo běličky,
Zhlídl tváře porosené,
Zhlídl mokré očičky.
Honem skočil s koně dolů,
Pustil ho do travičky,
Jal se těšit a utírat
Uplakané očičky.
„Ach! netěš mne, neutírej,
Mně to platno nic není;
Můj osud se žádnou péčí,
Žádným slovem nezmění.
Co mé srdce těšívalo,
Pod drníčkem spočívá,
Mladost vadne, tělo chřadne,
Sýla stále umdlívá.umdlívá.“
60
Hošík ale předce těšil,
Předc očičky utíral,
„Mrtví živým nepřekáží“ –
Od matinky slýchával. –
A když očka dobře otřel,
Počala se blíštěti,
A jak slunéčko po dešti
Dvojnásobně svítiti!
A než slunéčko zapadlo,
Předc děvčátko ukojil,
A s bělidla do chaloupky
K matince doprovodil.
Tam děvčátko potěšené
Vzal za bílou ručičku –
A dostal – jeli to možná? –
Na dobrou noc hubičku!
61
Měsýček se na ně díval,
Slavík na zahradě pěl,
A skrz ticho teplé nocy
Smutně temný hlas zavzněl:
„Děvčata jsou jako vítr,
An teď tám, teď tu věje,
Mrtvý jest jim nebožtíkem,
A živý zas panuje!“
62
Košíček.
Dobrou noc mu dávala –
On se na ni mračil:
Za ruku ho vzýt chtěla –
On ji od se strčil.
„Co pak na mne se mračíš,
Co jsem ti uďála?
Snad že včera u dveří
S Honzýčkem jsem stála?“
63
„„Stůj sy pro mne neb nestůj,
Jsem tvé lásky prázen,
Kdybych tě víc miloval,
Bylbych v skutku blázen!““blázen!
„„AleAle to sy, panenko!
Hleď pamatovati:
Děvče, které dva chce mít,
Věru, oba ztratí!““
64
Píseň večerní pod oknem děvčete.
O, večere překrásný!
Jenž přírodu blažíš,
A rosyčkou příjemnou
Sad y kvítí vlažíš!
O skloniž na chaloupku
To tvé temné hledí,
Kde pod oknem milenky
Hoch s kytarou sedí.
65
Vše vůkol v tichu dřímá,
Noc plášť svůj roztírá,
A ptáčkům y děvčátkům
Očinka zavírá.
Jen já bolestí lásky
Pod okénkem pěji,
Kde skrz kvetoucý lípy
Větérkové vějí.
O rychle, struny zlaté!
Skrz tichou zněte noc,
A jevte při měsýčku,měsýčku
Mé lásky bolnou moc.
Ať z vás duch Milka věje,
An k lásce vzbuzuje,
A srdce zkamenělá
Děvčátek změkčuje.
66
O kýž, má fialinko!
Kýž pak tvým y pohne,
A ruka tvá milostně
K němu mne přivine.
Však, ach! přemarná žádost,
Přemarná naděje!
Struny na darmo znějí,
Hoch darmo tvůj pěje!
Spí tedy, spí, milenko!
Bůh sám tě ostříhej,
A peruť Cherubína
Na čílko chládek věj!
Já smutně zas odnáším
Lásky své bolnou moc,
A ztrápené mé srdce
Ti přeje – dobrou noc!
67
Děvče a Poupě.
14. Září 1820.
Poupě krásné, poupě malé!
Co zavíráš neustále
Svých listečků růžových?
Dej libému poledníčku,
By je rozfoukal trošičku,
Neb jest, věru, škoda jich!
68
Nech mne, děvče! lístky skrývat,
Nech je tiše se zahřívat
Na poledním slunýčku.
Jak jich rozevřu jen jednou,
Milé děvče! tak usvadnou
Za dost malou chvílčičku.
Vem sy příklad z mého květu,
Nevěř podvodnému světu,
Skrej též svůj panenský květ!
Doma seď pobožně, tiše,
Věz, že velký mudřec píše:
„Růže – panna – svadnou hned!“
69
Chytrá Běla.
14. Září 1820.
Proč pak, Bělo chytrá! proč pak
Přede mnou se tak dvoříš?
Proč, když tě za ruku vezmu,
Stydlivě se tak koříš?
Nevinnost proč svou předstíráš,
Hospodářství, nábytek,
Dlužní upisy, peníze,
Role, luka, dobytek – –?
70
Rozumím ti, milá Bělo!
S čtyrydceti na hřbetě
Ovšem jest svadební věnec
Vonný kvítek na světě!
Měj se dobře, nezapomeň
Naší řeči včerejší!
Ty jsy ovšem chytrá – – ale
Já jsem ještě chytřejší!
71
Lenka k lásce.
30. Září 1820.
Lásko! víšlipak, co jsy mi
Připovídala,
Když jsy se do mého srdce
Dobývávala?
Ach! že jsem přesmutné dítě
Tobě věřila!
Že jsem tobě cestu k srdcy
Nezamezyla!
72
Tvá připovězená radost –
Vždyť jest zármutek?!
Tvé slíbené blaženosti
Jsou starost, smutek!
Tvář mi bledne, chvějí oudy,
Slzý mi oči;
Nemám pokoj ani ve dne,
Ach! ani v nocy!
Lásko, lásko! když tak zrádně
Slovo své držíš,
Věz, že důvěru ve světě
Se mnou sy zrušíš!
Juž tě přechovávat nechcy,
Bídnou máš cenu,
A řeknuli sy, tedy tě
S hanbou vyženu!
73
Na Filipinku.
14. Září 1820.
Má rozmilá Filipinko,
Ty vrkavá holubinko!
Já ti něco pošeptám.
Zléli to však vyštěbetnu,
Neb se dokonce probleptnu,
Odpusť mi to Pánbůh sám!
74
Ty jsy krásnější než růže,
Moudrá nad moudrého muže,
A jak Krézus bohatá:
Ty oplýváš důvtipností,
Vábíš hochy, vábíš hosti,
Zemany y hrabata!
Mně se ale předc nelíbíš! –
Proč? – aj! lásku že necýtíš,
Plnas pejchy vedle plíc;
Měj sy krásu, měj sy moudrost,
Panství, klenoty, důvtipnost,
Nemáš srdce – nemáš nic!
75
Nechoďte ven!
10. Července 1821.
Okolo chaloupky
Chodíval,
Fábory a šperky
Nosýval.
Na okénko zvolna
Ťukával,
Bych na chvílku vyšla,
Žebrával.
76
Pokud jsem, přesmutná,
Nešla ven,
Chodil ťukat mnohý,
Mnohý den.
Jak sem však jen pětkrát
Ven vyšla,
K chození mu chuť víc
Nepřišla.
Teď se u nás ani
Zřít nedá,
Že vždy venku stojím,
Nic nedbá!
Kolikrát, ach! počnu
Plakati,
Že se ho juž nelze
Dočkati.
77
Panenky! panenky!
Prosým vás,
Chraňte se, dokud je
Ještě čas.
Nechte ťukat rok a
Mnohý den,
A nechoďte nikdý,
Nikdý ven!
78
Otázka a odpověd.
7. Dubna 1822.
Kdepak kvete mého štěstí růže?
Kdepak jeho věje praporec?
Ach, ba nikde! neboť, bez začátku,
Dosáhlo již dávno svůj konec!
Od mladosti až do sněhu brady
Jsemť já, smutný! štěstí nepoznal,
Dnem y nocý, jarem, zymou chodě
Jeho záře blesku nepotkal!
79
Vždy jen zápas, strast, a černý smutek
Světem v okovech svých mne vodí,
Zmítá mnou po vlnách živobytí,
Jako plavcem v zvrátlivé lodí.
Zapřisáhl proti mně se osud,
Poštval na mne neštěstí bledé,
A z mých tisýc pracných přičinění
Ani jedno se mi nezvede!
S osudem do boje darmo vkráčet,
Buď rek statný, on tě rozdrtí!
Nelze tedy nežli tiše snášet,
A co neodvratné, trpěti!
Vždyť tu vše jen okamžením trvá,
Neštěstí y štěstí pomíjí,
A kdo mužně nese, tomuť jasná
Palma slávy tám se rozvíjí!
80
Outok, bránění, pokoj.
Trioletky.
7. Června 1821.
Outok.
Jinoši.
Žádné děvče není věrné,
Všecky jsou jen pouhá lež!
Žádné děvče není věrné!
Ať jest bílé, ať jest černé,
Věru, všecky stejná spřež!
Lehkovážné, rádoberné,
Vyvedou nás v vrch na věž;
Žádné děvče není věrné,
Všecky jsou jen pouhá lež!
81
Bránění.
9. Června 1821.
Dívky.
Žádný jinoch není stálý,
Všudybyl, co motejlík!
Žádný jinoch není stálý,
Holky šidí, holky šálí,
Nedá věrné lásce vznik;
Ač sy častěj křídla spálí,
Předc jen tropí starý zvyk.
Žádný jinoch není stálý,
Všudybyl, co motejlík!
82
Pokoj.
9. Června 1821.
Obě strany.
Podejmež sy raděj ruce,
Nechmež boje vespolek!
Podejmež sy raděj ruce,
Ač že bývá jinoch škůdce,
Kolik věrných však holek?
Zajisté se vážný vůdce
Nikdy pokoje nelek’;
Podejmež sy raděj ruce,
Nechmež boje vespolek!
83
Upokojení.
7. Dubna 1822.
Že mi svadlo mladosti juž kvítí,
Shasl v očích oheň, slabnou oudy,
Vysýchají mého ducha proudy – –
Ovšem, bolestně mé srdce cýtí!
Ale vždyťpak ještě slunce svítí,
Ještě slavík do háje mne loudí,
Mysl ještě zřidka kdy se troudí,
Ještě měsýc v rybníce se třpýtí – –
84
A co více – vždyť y ještě lýra
Srdce mé ku radosti otvírá,
A milostně ještě kyne skleňce!
Ať sy tedy mladost křehká vadne,
Sýla, krása zubem času padne – –
Y mé stáří ještě vije věnce!
85
Opuštěná.
4. Máje 1821.
Máj se vracý, jabloň kvete,
Háj se zelená,
Luční květ lemuje potok,
Slavíček zpívá.
Po mezých mateřídouška
Libě zavání,
Vůkol radost jarní lítá,
Vůkol plesání!
86
Ach! jenom já, ubožátko!
Do té radosti
Smutně hledím, srdce plné,plné
Trpké žalosti!
Neboť můj se máj nevracý,
Zrádce nade mnou,
Nevěrný Vilém opustil
Mne, ach! pro jinou!
Kveť, jabloňko! mile ty se,
Hájku, zelenej!
Voňte kvítky, ty, slavíčku!
V houštině zpívej;
Já se s vámi smutně loučím,
Mně jaro vadne;
Neboť opuštěná láska
Do hrobu chřadne!
87
Na Mamoníka, jenž sy bábu za manželku vzal.
19. Září 1820.
Řekni mi, nešťastný bloude!
Co jsy myslil, co jsy ďál?
Žes tu starou Meluzynu
Za manželku sobě vzal?
Což tě ten pekelný mamon
Tak náramně oslepil,
Žes takovou černou známku
Na čelo sy přilepil?
88
Což pak z toho máš? co z jejich
Peněz, klenot, nábytku?
Z jejích statků, rolí, lesů,
Vesnic, dvorů, dobytků?
Sotva že v jejím palácu
Hlavu lijavcy skreješ,
A v polívce plesnivého
Kousek chleba zažiješ!
Onať jako černý kocour
Pořád na truhle sedí;
Na každý groš, který vydá,
Desetkrát mračně hledí.
Suché kuchařce do hrnku
Hrách po hráchu počítá;
A pro stýblo sena, slámy,slámy
Bouří jako saň litá.
89
Vlastnímu tělu nepřejícnepřejíc,
Jak pak bude jiným přát?
Pro své špinavé lakomství
Celý rok nemůže spát!
O půl nocy leze z lože,
Břinká klíči po schodech,
Budíc k prácy nedá sobě,
Ani jinému oddech!
Bliknešli na které děvče,
Jest tě v stavu uškrtit,
A vejdešli do hospody,
Nechce domů tě pustit.
V vichru, v sněhu, v dešti, v blátě
Nechá u vrat tebe stát,
Předceli se doburcuješ,
Její dráp ti nedá spát!
90
Co máš tedy z jejích peněz?
Nemusýš se trmácet?
Nemusý tvé bledé tváře
Pro kus chleba krvácet?
Nemusýš předc v jaře, v podzym,podzym
Ve pluh, do volů bouchat?
A doma – o blaženosti! – –
Starou babu poslouchat?
Ty sys, milý mamoníku!
Řádně nalil za střevíc;
A z té mučírny teď tobě
Žádný nepomůže víc!
Takovému špekulantu
Ale dobře se stává!
Brachu! tyli jsy měl rozum,
Tak ho každá husa má!
91
Připomenutí.
18. Září 1820.
Lesy, lesy, černé lesy!
Kýž vás ještě vidím kouřit!
Kýž ještě ve vašich snětech
Slyším noční vichry bouřit!
Kýž ještě ve vašem mechu,
Jako někdy, mohu spáti,
Jako někdy s svým beránkem
U studýnky zahrávati.
92
Dnové tiší, dnové krásní,
Dnové plní blaženosti!
Ach! kam pak jste poděli se,
Svědkové mé nevinnosti?
S vámi pokoj srdce mého
Zmizel se k nenavrácení,
A mých prsou těžké rány
Nejsou více k zahojení!
Lesy černé, lesy tmavé!
Kouřit snad vás ještě budu
Vidět, ale srdce mého
Pokoj více nenabudu!
Neb zde nevinnosti kvítek,kvítek
Jednou vůni jen vydává,
Svadnutý až na věčnosti
Podruhé zas rozkvétává.
93
Rozbořená tvrz.
20. Října 1820.
Stojí u moře na skále
Rozbořená tvrz,
Les v ní roste, noční vichr
Šumí skrz a skrz;
Déšť a mlha zdě rozmáčí,
Sníh do ní padá,
Od roku k roku se víc a
Více rozpadá.
94
Z její věže v každou půlnoc
Vyjdou dva bílí
Duchové, se procházejíc
Nějakou chvíli.
Pak sy sednou na kameně,
Kvílí a slzý,
A jak kohout zakokrhá,
Hned opět zmizý.
Ta tvrz mívala před lety
Pána, rytíře,
Jmenovali ho jen vůkol:
Divoké zvíře;
Neboť co kdy ohavného
V člověku bylo,
To se v jeho hnusném srdcy
Všecko plodilo.
95
Pohled jeho již zuřivou
Strašil tvářností,
Oči byli od sokola,
Obrové kosti:
Fousy nikdý nečesané
Líce mu kryli,
Hlas y ruka zdaleka juž
Lidu hrozyli.
Dnem y nocý ozbrojen na
Loupež jezdíval,
Slabé poutníky porážel,
Kupce obíral.
Statek lidský, krev a vražda
Byli jemu žert,
Neboť nebyl jen zlé zvíře,
Ale litý čert!
96
Ze všech všudy cytů lidských
Žádného neznal,
Na ctnost, na čest jména svého
Jakživ nic nedbal;
S pacholky jen, tak též s lotry,
S plevou lidstva, žil,
A když nevraždil, neloupil,
Celé nocy pil.
A však předce měl ten zlý duch
V hradě andělka,
A to byla jeho dcera
Slečna Adelka.
Otec co jen vztekle snažil
Všecko zkazyti,
Anjel ten se přičiňoval
Ponapraviti.
97
V jejím srdcy jsou se stkvěly
Všeliké ctnosti,
Které smrtelníka krášlí
V zemské bytosti.
Obrázek šlechetné matky
V duši, na krku,
Žila jak beránek tichý
U prostřed vlků.
Vnitřní její krása stkvěla
Se y zevnitřně,
Neb to dobrědobré děvče bylo
Nad míru slíčné.
Co kdy Fidias vytesal,
Co kdy Rafael
Krásného maloval, vše to
Na ní jsy viděl.
98
Toho cheruba chtěl otec
Krutý zahodit,
K sňatku s jedním ze svých divých
Spolníků nutit:
Všímť on, co kde hrozno bylo,
Ubohou strašil,
Nenávistí, vězením, ba
Smrtí y hrozyl.
A však dívka uposlechnout
Nemohla více,
Neb juž dávno bylo její
Zadáno srdce.
Robrtovi – který, jako
Liliový list,
V hradě ještěrů tom plném
Jediný byl čist.
99
Robrt byl, co jeho dívka,
Krásný jak anjel,
Dobrotou a sličnou ctností,
Jak ona se stkvěl.
Obě srdce sobě rovná
Brzo se našla,
Brzo v svazek věrné lásky
Na věky vešla.
Když tak otec strašnou chvílí
Na ni dotíral,
A zas vězením a smrtí
Jí vyhrožoval:
Ach tu dívka rozdrcená
K nohoum mu klesla,
A cyt horoucý své lásky
Jemu přednesla.
100
O, že to kdy učinila!
Otec, divý kat,
Vztekem ve tváři zčervenal,
Jak krvavý šat!
Řva dceru za vlasy vleče
K oknu na hoře,
A ji s kletbou, tygr! tygr!
Vrhne do moře!
Tu rozježen jako saně
Po hradě běhal,
By doplnil ukrutnost svou,
Robrta hledal.
Najda ho, an v zvuky harfy
Žalostně zpíval,
Dvouhranou mu ostrou dýku
Do prsou vehnal!
101
A však – pomsto! – od té chvíle
Pokoje neměl,
Robrta y bledou dceru
Bdě y v snu viděl.
Ani loupež, ani válka,
Ba ani víno
Vraha dítěte vlastního
Juž netěšilo!
Pod střechou nemoha živ být,
Skály v duši tíž,
Putoval k božímu hrobu,
Černý v ruce kříž.
Tam ze svého ukrutenství
Se vyzpovídal,
A prose Boha za milost
V pokání skonal! –
102
Toť jest, mládency a panny!
Na rozbořený
Hrad ten zpěv, vám na památku
Při harfě pěný.
Politujtež ukrutnosti
Obět tu dvojí,
Outrpně řkouc: Spočívejtež„Spočívejtež
V svatém pokoji!“ –
103
Dívka bdícý.
odOd Žofie Jandovy.
V modrošeru hvězdy zapadají,
Jitřenka jen na mne hledí bledá,
Všude ticho – kohouti jen pějí,
A mně cosy – cosy spáti nedá!
Již se rosa na květinkách třpytí,
Já jen sama stojíc u okénka
Čítám chvíle váhavé a zsýlám
Těžké vzdechy do šírého venka.
104
Bože! vždyť jsem já nic nezavedla,
Že mně ouzko tak, a jaksy bědno,
Mým že srdcem temná bázeň zmítá,
Neznám, nevím zblouzení ni jedno?
Ne, ne, vinny neznám! – Proč pak ale
Při tom jeho obraz stále vidím?
Vždyť jsem mu jen jednou v oči hledla –
Tomu jedině se sama divím!
Přijdiž, sníčku zlatý! ukonejši
V náručí svém moje srdce spiaté,
Zažeň bázeň, zažeň bdění teskné,
Vrať se, sníčku! vrať se spaní zlaté!
„Nevrátím se, rozmilá dívečko!
Ještě mnohé noce budeš toužit,
U okénka stávat, rána žádat,
Po něm vzdychat, milostí se soužit!“
105
Žofyi Jandové, po přečtení předstojícý básně.
6. Prosynce 1821.
Bdi, panenko! bdi jen v samotnosti,
Poslouchej, kterak kohouti pějí,
Kterak v listí větříčkové vějí,
Slavík zpívá lásky toužebnosti.
Neníť v tobě vinny ani zlosti,
Láskou jen tvé tvářičky se rdějí,
Očka milého jen uzřít chtějí,
Uzřít jen s nevinnou horlivostí.
106
Trp a doufej! láska musý soužit,
Láska musý vzdychat, plakat, toužit,
Tak to osud od věčnosti káže,
Na soužení ale radost váže;
Tu sy musýš, holenku! zasloužit,
Pak ti bude věnec čílko kroužit!
107
Pozdní žel.
28. Července 1821.
Nevěř děvčatům – řekla máti
mně jdoucýmu z domu –
Neníť vše zlato, synu!
co se do oka stkví. –
Já nevěřil, a starý jsem tak
pan mládenec zůstal;
Kýž jsem se – myslím sy teď –
kyž raděj ošidit dal!
108
Starost.
27. Září 1820.
Černá starost krev upíjí,
Starost krutá srdce žere,
Spaní krade, chut ubírá,
Mírný pokoj z prsou dere.
Čelo, tvář, jak rádlem, brázdí,
Jasnost oka smutně kalí,
A jak lavína s hor sněžných
Tak se na tě hrotně valí.
109
A ty předce tiše snášíš,
Ramena svá jí podkládáš!
Její rubáš jedem nadchlý
Žalostně na se oblíkáš?
Ani děvče, ani skleňce,
Ani zpěv tě juž nekřísý,
A tvá schliplá hlava pořád
Hloub a hloub na prsa visý? – –
Toběť, věru, líku není!
Žehnej se tedy s tím světem,
S jeho jarní blažeností,
S jeho máje vonným květem.
Neboť koho zpěv, ni víno,
Ani děvče juž nekřísý,
Ten – ať jen se v rakev složí! –
Bez podpory klesnout musý!
110
Na povětří.
19. Března 1823.
Kýž pak tebe tisýc šípků,
Rozblázněné povětří!
Děláli tě kouzedlník,
Ať se jako pes zvětří!
Ať mu ani chléb, ni víno,
Ani spaní nechutná,
A každičký jeho kloub mu
Jako putna nabotná!
111
Kdo jste kdy – rcete lidičky!
O takém bláznu slýchal,
Aby nám až přes půl března
Cesty ve sníh oblíkal?
Aby na místě fialek
Rampouchy nám podával,
A vyšklébuje své zuby,
Nám se ještě posmíval?
Cožpak ti ubozý hoši
S děvčaty počít mají,
Jenž na teplé jarní slunce
S toužebností čekají?
A což stareček, jenž v chýši
Smutně po jaru zývá?
Co babička, jenž se na sníh
Mumlajíc z okna dívá?
112
A což teprv já, ubohý
Lovec! což já činit mám,
Který přes čtrnácte dní již
Slučátka očekávám?
Já, kterýžto pro zármutek
Jíst, ni spáti nemohu,
A svou prchlou nedočkavost
Juž juž sotva přemohu?
Každý večér léhaje dím:
„Zejtra bude lepší čas!“
A když ráno k oknu přijdu,
Včerejší to opět ďas!
Mrzutě na dvojky koukám,
Mrzutě je přebírám,
Ach! a cobych nabíjet měl,
Jenom – zámky vytírám!
113
Vezma jednu, mířím k oknu,
Druhou mířím do stěny,
Třetí na kanýř – – vše darmo!
Povětří jest bez změny.
Pořád zyma, sníh a mrazy,
Pořád půlnočník větří,
Y ať mladý hrom do tebe –
Zatratilé povětří!
Řekni, probůh tebe prosým!
Mášli za mák rozumu?
Mluv, povětří! kdypak hodláš
Konec udělat tomu?
Řekni, kdy zas jednou přijdeš
Na tu starou stopu svou,
Kdy – ach! kdy nám sluky pošleš,
Balzám ten na bolest mou?
114
Nevímť sobě z místa rady,
Trpělivost docházý!
Nebudeli brzo jináč,
Zymnice mne rozrazý!
Všickni švarní slukostřelcy
Musý z dešperace pít –
Y, než takové povětří!
Raděj nechcy žádné mít!
115
Školie.
17. Března 1823.
Kolem, bratří! kolem číše,
Píte jeden po druhém,
Ať strast toho živobytí,
Ať trampoty zapijem.
Ať nám místo umíráčku
Raděj skleňce zazvoní,
A Lyéa divná záře
Tvář y čelo osloní!
116
Každý ať své srdce ve zpěv,
V žert a v lásku namáčí,
A děvčátek sličná hejna
Ať se kolem zatáčí! –
Pakli nechtí – také dobře!
Nechme je se fanfrnět,
TenTen, kdo žert má, zpěv a víno,
Může děvče oželet!
117
Jan za chrta dán.
(Staročeská povídka.)
1.
Pospěšte sem pacholátka
S děvčaty!
Starec bude s lyrou v ruce
Zpívati,
Do minulých časů hledí
Jeho duch –
Popřejtež mu pozorlivý,
Tichý sluch! –
118
V Hrubých Kozojedech*) leží
Přes průhon
Ještě podnes stará studně,
A v ní zvon.
Zvonu však již oko lidské
Nezhlídne,
Aniž vás kdy k modlitbě hlas
Pobídne.
Jenom jednou, přede mnoha
Století,
Pobožné měl staré ženě
Zazněti.
Ta v té studni len a přízy
Máchala,
A jej do polou ven na ní
Vytáhla.
———
*) Vesnice na Dymokursku v Bydžovském kraji.
119
Užasla, a velkou hrůzou
Omdlela;
Zvon ale y s přízy z ruky
Pustila!
Tu zvon s hřmotem přenáramným
Ke dnu kles,
Zazněl, až se hnul a zatřás’
Vrch y les:
„Jan, Jan za chrta dán!“
120
2.
Jede ostrým klusem domů
Hrubokozojedský pán;
Vedlé něho vede chrty
Věrný slúha, dobrý Jan.
Rytíř, jako mračná bouře
S koně dolů škaredí,
Že mu o psu nejmilejším
Lidé nevědí!
Třetí den již v širém poli,
V lesých, skalách hledají;
O ztraceném ale chrtu
Ani zdání nemají.
Přesmutně se domů vracý,
Tichý jako noc a smrt
Rytíř, často vzdechna volá:
„Ach, kdež jest můj chrt!“
121
Na sylnicy stojí bába
Na dvě berle sehnutá,
Škaredá, co sový hlava,
Jednooká, hrbatá;
V tvářnosti je samá brázda,
Ruka kůže jen a hnát –
Hlasem – jako vrání krákot –
Jezdcům káže stát!
„Kaž, rytíři! svému hřebcy,
Svému lidu zadržet;
Po čemž trudným čelem dychtíš,
Ode mne lze obdržet.
O tvém prchlém milencovi,
O tvém drahém chrtu vím,
Zadarmo ti ale, věru!
O něm nepovím!“nepovím!
122
„VydášliVydášli mi svého Jana,
Bude zejtra doma chrt. –
Co s ním počnu? – Černokněžku
Zmladí jinochova smrt.
Mámli – tak jest v hvězdách psáno –
Děvče zas se usmívat,
V jinošské se krvi musým
Častěj umývat!“ –
Na ta hrozná slova zbledl
Švarný jinoch, co stěna,
Mezy nadějí a strachem
Vrhl se na kolena;
Lítostivým hlasem prosý
Statečného rytíře,
Život věrnéhoby slúhy
Nedal za zvíře!
123
Rytíř však jen horkou vášeň
Svého srdce poslouchal,
Na tvář bledou, poslzenou
Svého Jana nekoukal. –
„Přiveď chrta – pravil k babě –
Zejtra na usvitě k nám;
Věru, že ti bez meškání
Jana za něj dám!“ –
124
3.
Jitro se červená z východní brány,
U hradu čeká již baba a chrt.
Pacholík,Pacholík neusnuv z strážnice hledí,
Vidí své neštěstí, vidí svou smrt!
Klopýtá k rytíři: „Pane! o pane!
Milost a outrpnost s ubohým měj!
Nedávej kouzelné pravicy Jana,
Sluneční záři a život mu přej!přej!“
Rytíř však nad chrtem radostí jasá,
Neslyší jinochův žalostný hlas;
Objímá babu, y objímá chrta,
Poroučí přistrojit radostný kvas. –
A když se s večerem baba uklízý,
Jana jí v okovech ven vyvedou –
Dracy dva ve voze škaredočerném
S Janem a s babou se k lesu berou!
125
4.
Neminulo ale ani
Pět neděl,
Chrt ten draze vykoupený
Zcepeněl! –
Tu sy rytíř vlasy trhal,
Hořem vyl;
Chrta však již ani Jana
Nezbudil!
A když divé bolesti čas
Ukrotil,
Srdce opět lidským cytům
Navrátil:
Tu ho počal v svědomí červ
Hryznouti,
Nad oči mu Janův obraz
Vinouti. –
126
„Jene! – volal často – Jene
Nevinný!
Ukrutností svého pána
Zničený!
Nakloň ke mně z přísných nebes
Hlavu svou,
A odpusť mi želícýmu
Vinnu mou!“ –
Nato kázal kostelíček
Založit,
Při něm dřevěnou zvonicy
Postavit.
Na ni svěsyt zvon ze stříbra
Jasného,
Jímžby denně za Jana se
Zvonilo.
127
Když však naň ponejprv zvonit
Počali,
Hrůzou všem u zvonu zuby
Cvakali;
Nebo místo zvuku stříbra
Zazněl hlas
Hřímajícý, až se kostel
Pozatřás’:
„Jan, Jan za chrta dán!“ –
128
5.
Slyše to pán Kozojedský
Hořce počal plakati;
Oděv rytířský se sebe
Divou rukou trhati.
Rubáš žíněný sy kázal
Přinest, ním se přiodil,
A k dřevěné zvonicy se
Za zvoníka dostavil.
A – hle! ke zvonu když dolez
Provazu se uchopil;
Červa v srdcy žeroucýho
V okamžení necýtil;
Aniž víc zvon taká slova
Nevydával ze sebe;
Zněl však, co hlas Cherubína,
Když se vracý do nebe. –
129
Jednou se však po klekání
Starý zvoník nevrátil;
Pod zvonem ho zvonícýho
Šíp kostlivcův uchvátil.
Ale na pokojné tváři
Ruka cyzý napsala:
Že se jemu vina velká
Milostně prominula!
130
6.
Po časech, po letech, když se odbojců
Strašlivý po Čechách rozbouřil shon,
Rozkotal kostelík, rozkotal hradbu,
Zvonicy strhli, y stříbrný zvon;
Strhli, však nezhltli; nebť mocná ruka
Božího anjela ukryla jej,
Zaryvši do sypké hluboké studně –
Můžešli, Žižkovče! děl se o něj! –
Od oné doby tu spočíval v chladné
Vodě a bařině stříbrný zvon;
Okolo něho sy bučela stáda,
Zahřmělo lovectví, křepčení, hon!
Pořád tu v hlubině skrytý zůstával,
Až jej předc v podivně osudný den
Pobožné babičky usvadlá ruka
S předivem napolou vytáhla ven!
131
Tenkráte naposled výslovným hlasem
Vyvolal: „Jan, Jan, Jan, za chrta dán!“
Potom již nebyl až do časů dnešních
Slyšán, ni smrtelným okem vidán.
Bezpečně sousedé vodu teď váží,
Bezpečně máčejí konopě, len;
Zvon zmizel na věky; nikdy ho žádný
Nevydá na světlo ze studně ven! –
132
7.
Zpomínejtež tedy, dítky!
Na zvonec;
Přivedl jsem povídku již
Na konec.
Dáleby vám bylo marno
Zpívati,
Počínáť z vás mnohé očkem
Mžírati! –
Vezměte sy příklad z mého
Rytíře,
Nedávejte duši drahou
Za zvíře.
Hleďte z mládí každou vášeň
Krotiti,
Tak se Bohu, lidu všemu
Líbiti!
133
Odevzdejte se teď tiše
Spaní v moc,
Pán Bůh náš vám ražič dáti
Dobrou noc!
Dřív však, než vám očka sklíží
Spánek váš,
Za Jana se pomodlete
Otčenáš! –
134
Děvče u potoka.
13. Října 1820.
S srdcem zarmouceným sedím
Tu u potoka,
Hledíc, kterak jeho malá
Vlna utíká.
Pořád dále, dál a dále
Pryč uplynuje,
Až se v javorovém houští
Oku ztracuje!
135
Obraze mého neštěstí,
Pozdraven budiž!
Ty, ach, raněného srdce
Bolesti budíš;
Neb jak stříbrná tvá vlna
Pryč uplynuje,
Tak můj nevěrný ode mne
Se odlučuje!
Pořád dále, dál a dále
Se odtahuje,
A již na věky se mému
Oku ztracuje.
S Pánem Bohem! vždyť na světě
Všecko pomine,
A můj zármutek jak vlna
Zvolna uplyne!
136
Pánu J. Th. H–vi při odeslání první zbírky mých básní českých.
Přijmiž, drahý příteličku,
Švarný vlastenče!
Tyto podzymní květinky
Sprostého věnce.
Nehleď na jich vnitřní cenu,
Jest jí, ach! málo –
A však na srdce, jenž ti je
Vroucně podalo.
137
K nim však nosýčkem krytyckým
Voň jen po vzdálí,
Sycby před tebou, chuďátka,
Špatně obstály!
Čti jen běžně, jako v letu,
Nechej zkoumání,
A hledej jen v Sudimíru
Časté zasmání!
Pak je ulož – do knihovny? –
Ne, k své posteli;
Aby tebe časem v spaní
Ukonejšily!
A když od nich ukolébán
Dobře se vyspíš,
Řekni: „děkujuDěkuju ti, bratře!
Píš jen ještě, píš!“
138
Žalozpěv odkvetlé paní Maryánky, bývalé veleznámé šenkýřky u zamrzlé okenice v městě Kocourkově.
Na počátku jejího 50. roku.
Ach, nastojte! co sy počnu?
Hrůzou jsem bledá!
Padesátka – mráz po mně jde!
Na krk mi sedá!
Nemilosrdně mne svírá
V dravá klepeta –
Já nešťastná Maryánka,
Po mne jest veta! –
139
Ach, žel Bohu! po všem veta!
Ten klikatý čas
Mne ubohou rozdrancoval,
Jako litý ďas!
Po celém mém hladkém těle
Brázd mi navoral;
Ostatky mé sličné krásy
Šeredně zedral!
Ach! kde jste vy, dnové zlatí,
Dnové rozmilí!
Kdy se hoši kol a kolem
Do mne bláznili!
Mne srdéčkem, kvítkem, Minkou
Svou nazývali,
A o každé muzyce se
Pro mne seprali!
140
A však vězte! – musýmť vám to
Sama zjeviti –
Holky, jako já, nebylo
Nikde k najítí! –
Zrůst můj, tvář a usta, vlasy –
Zvlášť v očích oheň,
Jemuť nebyl žádný, věru!
Na šest míl roveň!
Cožť to se mnou do třidcýti
Slavně chodilo!
Všecko se mi do srdečné
Vůle vodilo:
Hoši lítali jak v máji
Chrousti v povětří,
V zoufalstvíli jeden utek’,
Přišli jiní tří!
141
Ale, ach! s rokem třidcátým
Hned to jaks vázlo!
A to, že mi slunce v očích
Zpovolna haslo.
Z krásné Minky se uďála –
Já nešťastnice!
Vážná paní Maryánka
U okenice!
Ovšem žeť jsem, jak jsem mohla,
Sy pomahala;
Že jsem s každým rokem o dva
Šťastně odmládla:
Řasy pilně malovala,
Tváře líčila,
Ňádra kabátkem svírala,
Brázdy hladila –
142
Ale darmo! menší vždy byl
Jinochů počet,
Menší, menší, azaž jsem došla
Plných čtyrydcet!
Tu teprv nastali půsty,
Nastal zármutek,
Když mi z všech mých milovníků
Poslední utek’!
Tu jsem mníla, na místě že
Musým omdleti,
Duše má že komínem ven
Vztekem vyletí! –
Ale člověk všemu zvykne,
Pejchu krotí věk;
Když je člověk čtyrydcet stár,
Málem mu za vděk! –
143
Tak jsem s udušeným srdcem
Všecko snášela,
Až jsem k smutné padesátce
Doklopýtala.
Teď má ale jistě konec
Vší být radosti,
Na vždy se mám odeřícy
Světa marnosti! –
Y nu! – měj se tedy dobře,
Falešný světe!
Kde jen s mladostí a s krásou
Blaženost kvete!
Oprchalý kladu na tvůj
Oltář svůj věnec,
Volím sobě zpovědnicy,
Žaltář, růženec!
144
Proto ale předc nebudu
Bez vší radosti;
Věrných kmotřiček zavolám
K sobě v hojnosti!
Pro ně budu rosoličku,
Kafé kupovat,
A tohoto světa dítky
Notně vochlovat!
145
Žalozpěv zarmoucených lovců panství Smidárského a Dymokurského v přenešťastném jaře roku 1823.
Bratří v spolku! rcetež, bratří!
Což to s námi se děje,
Že se až do velkonoce
Sluka neokazuje?
Večerem že, zorním jitrem,jitrem
Nadarmo vždy chodíme,
A předc žádněžádnou stranou
Pírka že necýtíme?
146
Na čekání můžem o zrak,
Můžem o sluch přijíti,
Nepřestanem okem, uchem,
Krkem sem tam vrtěti;
Mejta s psem přehledáváme,
V lečích nejlepších klepem – –
Ach, na darmo! obloha jest
Strašným zacpaná čepem!
Což pak se to, pro Bůh! stalo?
Což se svět ten převrátil?
Aneb mráz v té kruté zymě
Všecky sluky zachvátil?
Či je někde v cyzých zemích
Na vzdory nám chytili?
Či je vloni, v Litomyšli
Do jedné postříleli?
147
Věru, bratří! horšího se
Nic nám juž nemohlo stát!
Po té celoroční toužbě
Žádných sluk se nedočkat!
Znám vás, vím, že mnohý z násby
Raděj ženu oželel,
Nežby k velkonočním svátkům
Sluku zabitou neměl!
Prach a broky! po naději!
Žádné juž nepřitáhnou.
V teplé kraje zaletělé
Juž tam také zůstanou!
Ach! žalostná, bídná dobo,
Že jsem se tě kdy dočkal!
Kýž jsem raději to jaro,
Jak medvěd zymu přespal! –
148
A však což jest všecko platno!
Tu se nelze protivit,
Lověna nás tresce, jí se
Musý lovec podrobit!
Nešťastní jsme, podejme se,
Musýme noviny číst,
A na velkonoční hody
Místo sluků – jehně jíst!
149
Co jsem spatřil, nepovím!
19. Září 1820.
Co jsem spatřil, nepovím!
Stál jsem večer na smrknutí
Za potokem v mlejnském prutí,
Přišla tam za chvílku Béna,
Uděšená, uřícená,
Sedla mezy rokytím – –
Co jsem spatřil, nepovím.
150
Co jsem spatřilspatřil, nepovím!
Okamžení to trvalo,
Slunečko již zapadalo,
Přiběh za ní náš Honzýček,
Sed sy u ní na drníček,
MysleMysle, že ho nevidím – –
Co jsem spatřil, nepovím!
Co jsem spatřil, nepovím!
Vzal Benýnku za ručičku,
Prosyl snažně o hubičku,
Dostal jednu, chtěl jich více,
Zarděly se Bénce líce –
Dostalli jich víc, nevím.
Co jsem spatřil, nepovím!
151
Míchanice.
1.
Starý švec má malé ševče,
Matku pokladnicy cech:
Nežbych hlídal jedno děvče,
Budu hlídat pytel blech!
2.
Kde jest oheň, tam jest záře,
Kulhoň slepého vodí:
Darmochleb jezdí v kočáře,
Pěšky rozšafnost chodí.
3.
Liška chytrá, ryba němá,
Had neuštkne ještěra;
Děvče, které peněz nemá,
Ať jde teď do kláštera!
152
4.
Y pes panský chodí bosý,
Deset na hřbet není žert!
Hřích se nevinnou honosý,
A za hříchem pase čert!
5.
V hospodě se skočně vejská,
Pekař housky prodává:
Mnohá přesmutně sy stejská,
Že se ještě nevdává!
6.
Voda teče, vítr fouká,
Jelen skáče přes potok;
Andulka mrzutě kouká,
Že je starší zas – o rok!
7.
V krčmě veselí jsou bratří,
Hlupák všecko vyklopí:
Kdo na šibenicy patří,
Věru! se neutopí.
8.
Mrtvému peněz netřeba,
Vlk beránka nešetří:
Lepší v kapse kousek chleba,
Nežli bažant v povětří!
153
9.
Břehy mele voda tichá,
Hoši pro nic se perou!
Kdo se do otrubu míchá,
Toho srstcy sežerou!
10.
Zpívá pěnička na proutku,
Labuť zdvihá perutě:
Sedávej, panenko! v koutku,
Jsyli ctnostná, najdou tě!
11.
Kočka na psa zlostně hledí,
Z jara kvetou fialky:
Tomu, kdo v rákose sedí,
Lehce dělat píšťalky!
12.
Šelma není víc než lotr,
Běhoun cýle doběhne:
Když jsem opilý – dí kmotr –
Zprávce sám se mi vyhne!
13.
Vítr v sadě hrušky klátí,
Kdo nic nemá, nic nedá:
Ženská až do padesáti
Stále doufá, že se vdá!
154
14.
Psy se obírají s kostmi,
Zajíce doběhne chrt:
Mezy lidskými marnostmi
Marnost poslední jest – smrt!
15.
Ohně prý se nelze dotknout,
Žílou zvláční Honzův hřbet:
TenTen, kdo čertíka chce polknout,
Nesmí dlouho naň hledět!
16.
Holobrádek sluje fousek,
Planá růže není les:
Břichopásek by pro kousek
Pečeně do pekla vlez!
17.
Doba v světě honí dobudobu,
Dřív než mníš, uprchne rok!
Od kolébky až do hrobu
Jest jen jeden dlouhý krok!
18.
Babičky se rády vadí,
Děvčátko jest samý smích:
Kdo se na saně posadí,
Může jezdit – když má sníh!
155
19.
Hráčovi hráč karty sjímá,
Krotil honí Nezvedu:
Osel prý, když dobré dni má,
Chodí skákat po ledu!
20.
V hospodě se hoši perou,
Dívky s hochy šaškují:
Babičky když peří derou,
Živé, mrtvé vochlují!
21.
Při pohřbu bývává lkání,
Měsýc se často mění:
Koho mrzý svatý pokoj,
Ten ať jen se ožení!
22.
V parném vedru růže vadne,
KráváKráva potřebuje chlív:
Kdo kmotřinkám pod meč padne,
Tomu buď Bůh milostiv!
23.
Med sy hledá v kvítku včela,
Příze není hedbáví:
Vdova, která tří již měla,
Čtvrtého též udáví!
156
24.
V tapu a v šestadvadcytce
Kdo nevyhrá, ten neber!
Soužíli tě pakostnice,
Tak dej světu aryfer!
25.
Konvalinka vonný kvítek,
Z jara táhnou havrani:
Z příliš časně moudrých dítek
Jsou pak k stáru berani!
26.
Děvčátka sy předou nitě,
Datlík v ďouře přebývá:
Kantor, umřeli mu dítě,
Zadarmo mu zazpívá.
27.
Housenky prý škodí sadu,
V letě jahody zrají:
Zlých žen jazýk a jed hadů
Málo sy odevzdají!
28.
V sejtě nenos nikdy vodu,
V mlejně o koláč jest hej!
Mělsli, milý brachu! škodu,
O posměch se nestarej!
157
29.
Otava se rovná senu,
Vichr vyvracuje dub;
Honzýk pravil, bera ženu:
Padni oko, nebo zub!
30.
Nedopil nevyjde z rauše,
Kuřka sluší vojáku:
Kdo v šesticy přidá tauše,
Naposled dá – tabáku!
31.
Běžet na kvas není líno,
Nade jmění jesti čest!
Muž, jenž nemiluje víno,
Zpěv a flintu, blázen jest.
32.
V právní cestě platí svědek,
Stavové jdou do sněmu:
Pojav mladé děvče dědek,
Stele postel jinému!
33.
Děvčátka bývají slabé,
Zbraň křepelky bývá – let:
Darmo slepice nehrabe,
Mazat musýš, chcešli jet!
158
34.
Komu chutná, bývá zdravý,
Motovidlo není vál:
Mezy slepými – se praví –
Jednooký že jest král!
35.
Kdo sy lehne, ten zas vstává,
Chrt zajíců záhuba:
Salto mortale dělává
Kozel pán na Jakuba!
36.
Pán sy přeje zrní v slámě,
Děvče len a vinutí;
Mnohý zeť své panímámě
Lehké odpočinutí!
37.
Celý svět jest bláznů plný,
Rybář rybu vyloví:
Mnoho hluku, málo vlny,
Pravdivé jest přísloví!
38.
Žebrák nedostane hosta,
Trepka se hned vyzuje:
Nekřičte! an měšťanosta
Jmeno své podpisuje!
159
39.
Ucho musý být u hrnka,
Labuť má veliký brk;
Tří dni po svadbě řval Trnka:
„Kýž jsem raděj srazyl krk!“
40.
Ptactvo sedává na bříze,
Na babičku chodí duch:
Skrbec, když na něm peníze
Požaduješ, tratí sluch!
41.
Kmotr Kuňk dá málo řeči,
Žrout rozpíná zápony:
Bodácy se perou s meči,
A s Jotem Ypsylony!
42.
Kde vydání, tam buď příjem,
Lenoch rád postonává:
Zasmějme se, pokud žijem,
Po smrti smích přestává!!
43.
Děvčátka se můry bojí,
Svítí měsýček v nocy:
Doma, věru! nic neplatí
Od jakživa prorocy!
160
44.
Anně srdce poskakuje,
Koukneli na Honzýka:
Vichr stromy vyvracuje,
Pána komorník svlíká!
45.
Kdo je dlouhý, není krátkykrátký,
Bachus jezdí na tůně:
Jestli jsy na zymu vrátký,
Zaobal se do húně!
46.
S kordy nejsou žádné špásy,
S nožem nesmí dítě hrát:
Škoda, Andulko! tvé krásy,
Že ji kdes uštipl had!
47.
Krtek pilně v zemi ryje,
K ohni se jdem ohřívat:
Kantor když se dost napije,
Slyší andílky zpívat!
48.
Lakomec na truhle sedí,
Starostí nemůže spát;
Kdo do prázdné kapsy hledí,
Zlodějů se nesmí bát!
161
49.
Kapry tučné, outlé štiky
Rybář chytá do sytí:
Staré selské prognostyky
Nechtí prý juž platiti!
50.
Honzýk v krčmě propil kabát,
A zastavil kalhoty:
Jinoch chceli babu sy brát,
Naleje sy do boty!
51.
V Praze prý jest tomu blaze,
Kdo má v kapse peníze:
Z komína padají saze,
Ať tam prášek neleze!
52.
Kovář časně ráno kuje,
Nouze tropí mrzutost:
Kdo zde nic nepotřebuje,
Ten má vždycky všeho dost!
53.
Jistě jde, kdo zvolna chodí,
Nohy bolí po cestě:
Panenkám co ještě škodí,
To neškodí nevěstě!
162
54.
Při nouzy prej bývá bída,
Rytíř nosývával štít;
Kdo za den pětkrát nejídá,
Ten má špatný apetýt!
55.
Trest prý kárá provinění,
Slavík líbezně zpívá:
Dokonalé posvícení
Bez vejprasku nebývá!
56.
V nocy u nás lidé spějí,
Štědré ruce dávají;
V Kocourkově nevěšejí,
Pokud vraha nemají!
57.
Na světě jsou samé psoty,
Dítě ospalé zývá;
Kdo nenosý ouzké boty,
Kuří oka nemívá!
58.
Tě starého mamoníka
Že nenavštěvuje host?
Co sys dceru vzal zvoníka,
Máš teď pořád hostů dost!
163
59.
Nemáš svíčky? pal jen loučku!
Vyhýbej se břemenu;
Nezapomeň na mne, broučku!
Já na tě – nezpomenu! –
60.
Vašek do dne rauš vyspával,
V Jozefově střílí z děl;
Dnes jsem ženu svou prodával,
Žádný darmo ji nechtěl! –
61.
Žito bude za dva rýnské,
Za půl kopy korec sliv:
Padni pod jazejčky ženské,
A Bůh ti buď milostiv!
62.
Skalou ani vichry nehnou,
Nechť sy bouří jak chtějí;
Děvčátka, dřív než sy lehnou,
Ještě blešky honějí!
63.
Dost je v Čechách bujných koní,
Nic nad peří lehčejší;
Zvěřina čím více voní,
Tím prej bývá chutnější!
164
64.
Sadař mívá boudu v sadě,
Pes pod stájí má pelech;
Raděj, nežli děvče mladé,
Budu hlídat pytel blech!
65.
Veselí jsou mokří bratří,
Oblohu déšť zaklopí:
Kdo na šibenicy patří,
V moři se neutopí!
66.
Vraha věší u nás kati,
Při svatbách jest vejloha;
Hlad, a mor, a advokáti
Jsou tří metly od Boha!
67.
Všecko trvá zde jen chvíli,
Vodu dává studnice;
Od počátku světa byly
Ženské mužů svodnice!
68.
Ráno vstane, večér lehne,
To je věru hrozný kříž;
Perem ti žádný netrhne,
Pokud mu nezaplatíš!
165
69.
Kdo je napřed, není zádu,
Můj pes sluje Jeliváš;
Mášli v ruce devět špádů –
Dva a padesát děláš!
70.
Voják hledá mladé doubce,
Šmitec vrzá po struně;
Pokoj bydlí jen v chaloupce,
Starost sedí na bruně!
166
Obsah.
Stránka.
Na hrobě Jozefa Dobrovského1
Viktoryi Š–5
Dobrou noc11
Na Helenku13
Na její oči15
Zmrzlík19
Hvězdy21
Na * *24
Kolovrátek28
Andulka31
Vikev na kopečku33
Babičky35
Straka38
Navštivení40
Juk42
Konejšení44
Bělička46
Vojáček49
Píseň sekáčů51
Píseň ženců54
Bětolinka59
Košíček63
Píseň večerní pod oknem děvčete65
Děvče a poupě68
[167]
Stránka.
Chytrá Běla70
Lenka k lásce72
Na Filipinku74
Nechoďte ven76
Otázka a odpověd79
Outok, bránění, pokoj81
Upokojení84
Opuštěná86
Na mamoníka, jenž sy bábu za manželku vzal88
Připomenutí92
Rozbořená tvrz94
Dívka bdícý od Žofie Jandovy104
Žofyi Jandové, po přečtení předstojícý básně106
Pozdní žel108
Starost109
Na povětří111
Školie116
Jan za chrta dán118
Děvče u potoka135
Pánu J. Th. H–vi při odeslání první
zbírky mých básní českých137
Žalozpěv odkvetlé paní Maryánky, bývalé
veleznámé šenkýřky u zamrzlé oke-
nice v městě Kocourkově139
Žalozpěv zarmoucených lovců panství Smi-
dárského a Dymokurského v přene-
šťastném jaře roku 1823146
Co jsem spatřil, nepovím150
Míchanice152
E: av; 2002
[168]