Hvězdy.

Karel Sudimír Šnajdr

Hvězdy.
Hvězdy svaté, hvězdy jasné! Jenž nademnou se třpytíte, Do mé chatrné komůrky Příjemnou září svítíte: Povězte mi – kdo a co jste? Co váš blesk vyznamenává? Co váš oheň věčně živý Po obloze se rozlévá! 21 Zda jste světy, v nichžto lidé Nám podobní zůstávají? Či jen světla mrtvá, která Nic než záři vydávají? Zda y vy naše žalosti, Zármutek, strasti cýtíte, A v naše se blaženosti Upřímně s námi dělíte? – „Přestaň, člověče! se tázat, Odpovědit’ ti nesmíme, Co, a k čemu jsme, to tobě Do smrti tajit musýme. ta těla tvého rubáš Od duše drahé odklestí, Tenkrát, smrtelníku! teprv Nabudeš o nás pověsti! 22 Teď jsme ti jen světla, která Na tvých cestách se ti stkvějí, Do komůrky na tvou radost A na tvé strasti hledějí! Přestaň tedy tázati se, Odpovědit’ ti nesmíme, Spokoj se, a děkuj Bohu Aspoň za to – že svítíme!svítíme!“ 23