Bětolinka.

Bětolinka.
Na louku šla Bětolinka, Aby plátno bílila, Z charpových očiček těžké, Trpké slzy cedila. Přijdouc na louku konývkou Z potoka nabírala, Plátno tenké roztažené, Smutně chodíc, kropila. 59 Na koníčku švarný hošík Jel okolo běličky, Zhlídl tváře porosené, Zhlídl mokré očičky. Honem skočil s koně dolů, Pustil ho do travičky, Jal se těšit a utírat Uplakané očičky. „Ach! netěš mne, neutírej, Mně to platno nic není; Můj osud se žádnou péčí, Žádným slovem nezmění. Co mé srdce těšívalo, Pod drníčkem spočívá, Mladost vadne, tělo chřadne, Sýla stále umdlívá.umdlívá.“ 60 Hošík ale předce těšil, Předc očičky utíral, „Mrtví živým nepřekáží“ – Od matinky slýchával. – A když očka dobře otřel, Počala se blíštěti, A jak slunéčko po dešti Dvojnásobně svítiti! A než slunéčko zapadlo, Předc děvčátko ukojil, A s bělidla do chaloupky K matince doprovodil. Tam děvčátko potěšené Vzal za bílou ručičku – A dostal – jeli to možná? – Na dobrou noc hubičku! 61 Měsýček se na ně díval, Slavík na zahradě pěl, A skrz ticho teplé nocy Smutně temný hlas zavzněl: „Děvčata jsou jako vítr, An teď tám, teď tu věje, Mrtvý jest jim nebožtíkem, A živý zas panuje!“ 62