Rozbořená tvrz.

Rozbořená tvrz. 20. Října 1820.
Stojí u moře na skále Rozbořená tvrz, Les v ní roste, noční vichr Šumí skrz a skrz; Déšť a mlha zdě rozmáčí, Sníh do ní padá, Od roku k roku se víc a Více rozpadá. 94 Z její věže v každou půlnoc Vyjdou dva bílí Duchové, se procházejíc Nějakou chvíli. Pak sy sednou na kameně, Kvílí a slzý, A jak kohout zakokrhá, Hned opět zmizý. Ta tvrz mívala před lety Pána, rytíře, Jmenovali ho jen vůkol: Divoké zvíře; Neboť co kdy ohavného V člověku bylo, To se v jeho hnusném srdcy Všecko plodilo. 95 Pohled jeho již zuřivou Strašil tvářností, Oči byli od sokola, Obrové kosti: Fousy nikdý nečesané Líce mu kryli, Hlas y ruka zdaleka juž Lidu hrozyli. Dnem y nocý ozbrojen na Loupež jezdíval, Slabé poutníky porážel, Kupce obíral. Statek lidský, krev a vražda Byli jemu žert, Neboť nebyl jen zlé zvíře, Ale litý čert! 96 Ze všech všudy cytů lidských Žádného neznal, Na ctnost, na čest jména svého Jakživ nic nedbal; S pacholky jen, tak též s lotry, S plevou lidstva, žil, A když nevraždil, neloupil, Celé nocy pil. A však předce měl ten zlý duch V hradě andělka, A to byla jeho dcera Slečna Adelka. Otec co jen vztekle snažil Všecko zkazyti, Anjel ten se přičiňoval Ponapraviti. 97 V jejím srdcy jsou se stkvěly Všeliké ctnosti, Které smrtelníka krášlí V zemské bytosti. Obrázek šlechetné matky V duši, na krku, Žila jak beránek tichý U prostřed vlků. Vnitřní její krása stkvěla Se y zevnitřně, Neb to dobrědobré děvče bylo Nad míru slíčné. Co kdy Fidias vytesal, Co kdy Rafael Krásného maloval, vše to Na ní jsy viděl. 98 Toho cheruba chtěl otec Krutý zahodit, K sňatku s jedním ze svých divých Spolníků nutit: Všímť on, co kde hrozno bylo, Ubohou strašil, Nenávistí, vězením, ba Smrtí y hrozyl. A však dívka uposlechnout Nemohla více, Neb juž dávno bylo její Zadáno srdce. Robrtovi – který, jako Liliový list, V hradě ještěrů tom plném Jediný byl čist. 99 Robrt byl, co jeho dívka, Krásný jak anjel, Dobrotou a sličnou ctností, Jak ona se stkvěl. Obě srdce sobě rovná Brzo se našla, Brzo v svazek věrné lásky Na věky vešla. Když tak otec strašnou chvílí Na ni dotíral, A zas vězením a smrtí Jí vyhrožoval: Ach tu dívka rozdrcená K nohoum mu klesla, A cyt horoucý své lásky Jemu přednesla. 100 O, že to kdy učinila! Otec, divý kat, Vztekem ve tváři zčervenal, Jak krvavý šat! Řva dceru za vlasy vleče K oknu na hoře, A ji s kletbou, tygr! tygr! Vrhne do moře! Tu rozježen jako saně Po hradě běhal, By doplnil ukrutnost svou, Robrta hledal. Najda ho, an v zvuky harfy Žalostně zpíval, Dvouhranou mu ostrou dýku Do prsou vehnal! 101 A však – pomsto! – od té chvíle Pokoje neměl, Robrta y bledou dceru Bdě y v snu viděl. Ani loupež, ani válka, Ba ani víno Vraha dítěte vlastního Juž netěšilo! Pod střechou nemoha živ být, Skály v duši tíž, Putoval k božímu hrobu, Černý v ruce kříž. Tam ze svého ukrutenství Se vyzpovídal, A prose Boha za milost V pokání skonal! – 102 Toť jest, mládency a panny! Na rozbořený Hrad ten zpěv, vám na památku Při harfě pěný. Politujtež ukrutnosti Obět tu dvojí, Outrpně řkouc: Spočívejtež„Spočívejtež V svatém pokoji!“ – 103