Na povětří.

Karel Sudimír Šnajdr

Na povětří. 19. Března 1823.
Kýž pak tebe tisýc šípků, Rozblázněné povětří! Děláli tě kouzedlník, Ať se jako pes zvětří! Ať mu ani chléb, ni víno, Ani spaní nechutná, A každičký jeho kloub mu Jako putna nabotná! 111 Kdo jste kdy – rcete lidičky! O takém bláznu slýchal, Aby nám až přes půl března Cesty ve sníh oblíkal? Aby na místě fialek Rampouchy nám podával, A vyšklébuje své zuby, Nám se ještě posmíval? Cožpak ti ubozý hoši S děvčaty počít mají, Jenž na teplé jarní slunce S toužebností čekají? A což stareček, jenž v chýši Smutně po jaru zývá? Co babička, jenž se na sníh Mumlajíc z okna dívá? 112 A což teprv já, ubohý Lovec! což činit mám, Který přes čtrnácte dní již Slučátka očekávám? , kterýžto pro zármutek Jíst, ni spáti nemohu, A svou prchlou nedočkavost Juž juž sotva přemohu? Každý večér léhaje dím: „Zejtra bude lepší čas!“ A když ráno k oknu přijdu, Včerejší to opět ďas! Mrzutě na dvojky koukám, Mrzutě je přebírám, Ach! a cobych nabíjet měl, Jenom – zámky vytírám! 113 Vezma jednu, mířím k oknu, Druhou mířím do stěny, Třetí na kanýř – – vše darmo! Povětří jest bez změny. Pořád zyma, sníh a mrazy, Pořád půlnočník větří, Y ať mladý hrom do tebe – Zatratilé povětří! Řekni, probůh tebe prosým! Mášli za mák rozumu? Mluv, povětří! kdypak hodláš Konec udělat tomu? Řekni, kdy zas jednou přijdeš Na tu starou stopu svou, Kdy – ach! kdy nám sluky pošleš, Balzám ten na bolest mou? 114 Nevímť sobě z místa rady, Trpělivost docházý! Nebudeli brzo jináč, Zymnice mne rozrazý! Všickni švarní slukostřelcy Musý z dešperace pít – Y, než takové povětří! Raděj nechcy žádné mít! 115