Na povětří.
19. Března 1823.
Kýž pak tebe tisýc šípků,
Rozblázněné povětří!
Děláli tě kouzedlník,
Ať se jako pes zvětří!
Ať mu ani chléb, ni víno,
Ani spaní nechutná,
A každičký jeho kloub mu
Jako putna nabotná!
111
Kdo jste kdy – rcete lidičky!
O takém bláznu slýchal,
Aby nám až přes půl března
Cesty ve sníh oblíkal?
Aby na místě fialek
Rampouchy nám podával,
A vyšklébuje své zuby,
Nám se ještě posmíval?
Cožpak ti ubozý hoši
S děvčaty počít mají,
Jenž na teplé jarní slunce
S toužebností čekají?
A což stareček, jenž v chýši
Smutně po jaru zývá?
Co babička, jenž se na sníh
Mumlajíc z okna dívá?
112
A což teprv já, ubohý
Lovec! což já činit mám,
Který přes čtrnácte dní již
Slučátka očekávám?
Já, kterýžto pro zármutek
Jíst, ni spáti nemohu,
A svou prchlou nedočkavost
Juž juž sotva přemohu?
Každý večér léhaje dím:
„Zejtra bude lepší čas!“
A když ráno k oknu přijdu,
Včerejší to opět ďas!
Mrzutě na dvojky koukám,
Mrzutě je přebírám,
Ach! a cobych nabíjet měl,
Jenom – zámky vytírám!
113
Vezma jednu, mířím k oknu,
Druhou mířím do stěny,
Třetí na kanýř – – vše darmo!
Povětří jest bez změny.
Pořád zyma, sníh a mrazy,
Pořád půlnočník větří,
Y ať mladý hrom do tebe –
Zatratilé povětří!
Řekni, probůh tebe prosým!
Mášli za mák rozumu?
Mluv, povětří! kdypak hodláš
Konec udělat tomu?
Řekni, kdy zas jednou přijdeš
Na tu starou stopu svou,
Kdy – ach! kdy nám sluky pošleš,
Balzám ten na bolest mou?
114
Nevímť sobě z místa rady,
Trpělivost docházý!
Nebudeli brzo jináč,
Zymnice mne rozrazý!
Všickni švarní slukostřelcy
Musý z dešperace pít –
Y, než takové povětří!
Raděj nechcy žádné mít!
115