Žalozpěv zarmoucených lovců panství Smidárského a Dymokurského v přenešťastném jaře roku 1823.

Karel Sudimír Šnajdr

Žalozpěv zarmoucených lovců panství Smidárského a Dymokurského v přenešťastném jaře roku 1823.
Bratří v spolku! rcetež, bratří! Což to s námi se děje, Že se až do velkonoce Sluka neokazuje? Večerem že, zorním jitrem,jitrem Nadarmo vždy chodíme, A předc žádněžádnou stranou Pírka že necýtíme? 146 Na čekání můžem o zrak, Můžem o sluch přijíti, Nepřestanem okem, uchem, Krkem sem tam vrtěti; Mejta s psem přehledáváme, V lečích nejlepších klepem – – Ach, na darmo! obloha jest Strašným zacpaná čepem! Což pak se to, pro Bůh! stalo? Což se svět ten převrátil? Aneb mráz v té kruté zymě Všecky sluky zachvátil? Či je někde v cyzých zemích Na vzdory nám chytili? Či je vloni, v Litomyšli Do jedné postříleli? 147 Věru, bratří! horšího se Nic nám juž nemohlo stát! Po té celoroční toužbě Žádných sluk se nedočkat! Znám vás, vím, že mnohý z násby Raděj ženu oželel, Nežby k velkonočním svátkům Sluku zabitou neměl! Prach a broky! po naději! Žádné juž nepřitáhnou. V teplé kraje zaletělé Juž tam také zůstanou! Ach! žalostná, bídná dobo, Že jsem se tě kdy dočkal! Kýž jsem raději to jaro, Jak medvěd zymu přespal! – 148 A však což jest všecko platno! Tu se nelze protivit, Lověna nás tresce, jí se Musý lovec podrobit! Nešťastní jsme, podejme se, Musýme noviny číst, A na velkonoční hody Místo sluků – jehně jíst! 149