Žalozpěv zarmoucených lovců panství Smidárského a Dymokurského v přenešťastném jaře roku 1823.
Bratří v spolku! rcetež, bratří!
Což to s námi se děje,
Že se až do velkonoce
Sluka neokazuje?
Večerem že, zorním jitrem,jitrem
Nadarmo vždy chodíme,
A předc žádněžádnou stranou
Pírka že necýtíme?
146
Na čekání můžem o zrak,
Můžem o sluch přijíti,
Nepřestanem okem, uchem,
Krkem sem tam vrtěti;
Mejta s psem přehledáváme,
V lečích nejlepších klepem – –
Ach, na darmo! obloha jest
Strašným zacpaná čepem!
Což pak se to, pro Bůh! stalo?
Což se svět ten převrátil?
Aneb mráz v té kruté zymě
Všecky sluky zachvátil?
Či je někde v cyzých zemích
Na vzdory nám chytili?
Či je vloni, v Litomyšli
Do jedné postříleli?
147
Věru, bratří! horšího se
Nic nám juž nemohlo stát!
Po té celoroční toužbě
Žádných sluk se nedočkat!
Znám vás, vím, že mnohý z násby
Raděj ženu oželel,
Nežby k velkonočním svátkům
Sluku zabitou neměl!
Prach a broky! po naději!
Žádné juž nepřitáhnou.
V teplé kraje zaletělé
Juž tam také zůstanou!
Ach! žalostná, bídná dobo,
Že jsem se tě kdy dočkal!
Kýž jsem raději to jaro,
Jak medvěd zymu přespal! –
148
A však což jest všecko platno!
Tu se nelze protivit,
Lověna nás tresce, jí se
Musý lovec podrobit!
Nešťastní jsme, podejme se,
Musýme noviny číst,
A na velkonoční hody
Místo sluků – jehně jíst!
149