VII. Jak sirá tamariska manou na planině pláče,

Václav Šolc

VII.
Jak sirá tamariska manou na planině pláče, Jak sirá tamariska manou na planině pláče,
tak písněmi mé srdce ňáder ve hlubině pláče, a s nocí, jež ze srdce nebes sestupuje na zem, hluboká láska má po temné po pustině pláče; se mnou jen harfa má, jak s pěvcem pastýřem na poušti, a ta i citů nejvěrnější přítelkyně pláče, a jako cypřiš na oase vzdýchá touha moje, a na květy, jež v jeho vlastním vzkvetly stíně, pláče; mých slzí tok na ňádra zvoně srdce oplakává, jak kaskada na svatý rum chrámové síně pláče! O přátelé! nekalte slovem výtky slzu lásky, že jako shaslá hvězda na zem neúčinně pláče, vždyť nejkrásněji lahodívá oku bílá růže, když rosné perly v květoucím skrývajíc klíně – pláče. 132

Kniha Prvosenky (1868)
Autor Václav Šolc