Náš dědeček.
Bůh ví, co náš dědeček
stále myslí v duši,
nesměje se – nepláče,
bůh ví, co as tuší.
Bůh ví, proč náš dědeček
stále jen pospává,
snad že se mu o něčem,
snad o ráji zdává.
Bůh ví, proč náš dědeček
v koutek stele sobě,
snad to zkouší, jak se to
leží asi v hrobě.
162