V Kostnici u mnichů bosích modlili se, sněmovali:
kněži, mistři, biskupové, prelati a kardinali;
všechny světlé písma hlavy jedním proudem tady září,
i sám císař s zlatou skrání zasednul si při oltáři.
Mistr Hus též s pravdou zlatou jede k tomu sněmování,
a s ním Chlum i Duba statný, rytíři a jiní páni;
za ním jak vlk za beránkem Paleč s traktáty se loudí:
„Ej kacíři, Betlemito, sláva se ti přizačmoudí!”
V Kostnici u mnichů bosích odzpívali, odzvonili
a z vězení mistra Jana před synodu postavili.
Mistr svoje sady hájí jako anděl nebes bránu,
že až klenby pravdou zvučí chrámového velestanu:
zlobu hanbí, lež poráží, zlaté roucho trhá s pýchy,
úskok víže, klam zavádí, ctnostmi káže světa hříchy.
Však na klenby hluk doráží jak reptání Israele,
že se kříže kolem chvějí a probouzí spasitele.
Kněži křičí, mistři klnou a preláti hlučí stále:
„Na hranici, na hranici! antikriste, beliale!”
U dveří pak tlum bosáků k nebesům své ruce spíná
a ze svého breviáře k pomstě volá Hospodina.
Lid pak v prachu země kleče svatým křížem znamená se,
aby slovem kacířovým nepostrádal na své spáse.
A tak v hluku tom se stápí mistra Jana slova svatá
jako v černém mraku bouře jasných nebes světla zlatá.
A již ortel od oltáře, kletba již je prohlášína –
ve výklenku Paleč kleče slaví jmeno Hospodina.
Při jezeře za Kostnicí divný plamen vzhůru hoří,
divná slova ve vzduch píše a obrazy hrozné tvoří:
rudé meče, jakby v srdci lidskou krví ukalené,
palcáty i vozův spousty, cepy na zbraň vymrštěné,
hradův rumy a měst pouště, ve svatyni loupež, vrahy,
a jak srdce rozvášněné – krví psaný obraz Prahy;
a pak tváře se zápalem i s vražedným bleskem hněvu
i s tou svatou nebes září modlitby a chvalozpěvu,
národy jak zvěř po skrýších ulekanou hlasem hromu
i tu nikdy ustrašenou chvějící se hrůznou Romu.
Kolem hrozných obrazů těch jiskry divná slova hází,
rudá slova žhavý praskot vzduchem k nebi doprovází:
divná slova jako lidu nešťastného naříkání,
jako z dola temných šachet žalostivé umírání,
divná slova jako kletby nebes klenbu stíhající
a zas jako píseň svatá vítězstvími hlaholící. –
Při jezeře za Kostnicí divný plamen rozdmýchali,
zlato pravdy čistili v něm a meč války ukovali.
Při jezeře za Kostnicí divný plamen roznítili,
mistr Hus v něm upálený – do Čech z něho jiskry dštily.