BÍLÁ RŮŽE.
BÍLÁ RŮŽE.
I.
Rostla jako kvítko v poli,
radost v srdci pučila jí,
rozkvětla jako poupě,
chtěla rozvít láskou v máji.
232
Avšak rostla ke smutku jen,
květla jenom k uvadnutí,
a když měla láskou rozvít –
byla bledá ku shasnutí.
II.
Putovala k Svaté Hoře,
k matce boží do kapličky,
klekla před ní na kolena,
modlila se modlitbičky:
Za otce i za matičku,
za své bratry, sestry drahé,
za vše duše ve očistci –
za své srdce přeneblahé.
III.
Bledá dívko vyplač se jen,
plakat tobě hezky sluší,
vždyť ta slza na lilii
krásy její neporuší.
Bledá dívko, zanech smíchu,
smích tvůj ach, ten srdce bodá,
vždyť ten brouček zlatolesklý
přec jen lilje krásu hlodá.
233
Jako nočních nebes smutek
hledí na mne oko tvoje –
jako země roucho noční
květe temně líčko tvoje.
A jak hvězdy padající
kanou slzy z oka tvého,
kanou v propast pustých nocí –
v srdce lidu necitného.
V.
Jako sněžný krystal padá
ledný pláč po ledném líci,
padá hojně – padá tiše
srdci mému pro sanici.
A to srdce zimou zkřehlé
letí přes tvé zmrzlé luhy –
za koně má bujné touhy,
zvučné písně za posluhy.
A za zvonky srdce lidská,
samé smíchy v zvoncích skáčí,
že pod nimi zmrzlé slzy
pustým krajem žalně pláčí.
234
VI.
Na znamení lásky tvojí
kříž jsem vztýčil utrpení,
na kříž zavěsil obrázky
tvých bolestí na znamení.
A jak lid na cestě kříže
před obrazy srdce pělo
o těch bolech lásky siré,
jež tvé srdce přetrpělo. –