IV.
Miserere.
Půlnoc!... Stínem temné noci
lampy svit se oknem dere;
z kláštera zní svaté žalmy,
mniši pějí miserere! –
Dopěli. – Již lampa hasne;
ale opat dosud klečí.
Opodál mnichové stanou,
beze slova, beze řeči.
Dlouho stojí. Písně svaté
každý v duchu odříkává,
ale opat u oltáře
dosud klečí, nepovstává.
Dvéře vrzly!... Ruské stráže
mnichy z kláštera vyhání,
naposledy zvonek s věže
zvukem žalným povyzvání.
86
A když drzá ruka kata
šat opata roztrhnula,
povstal kalich pozvedaje:
„Ještě Polska nezhynula!“
Domluvil a šavle ruská
svatou lebku rozrazila,
a v té čisté krvi luza
mrzkou žízeň pohasila.
87