VII.
Helena.*)
Helena usnula. – Leč snem-li to,
když utrápenou, rozervanou hlavu
na lůžko ukládá, myšlének bouř
a hejno přeludů se honí mozkem v davu.
Je-li to sen, když víčka průsvitná
slz hořkých proud na zřitelnice klade,
a místo lesů, háje, potoka,
příšerných stvůr se obraz v mysl krade.
Je-li to sen, když ňadra bělostná
jak mořská pěna zmítají se v bouři,
a na čele, kde jindy trůnil klid,
se hrozných strastí černé mračno chmouří.
———
*) Rozumí se samo sebou, že tato báseň náleží na jiné místo sbírky.
95
O takového spánku tajemství,
kdo prožil je, ti nikdo nevypráví;
pozvolná smrť, po kapkách jed to je,
jenž v útrobách ti z krve ňader tráví;
že mlád kdo usnul, zas co stařec vstal,
na hlavě šediny, na čele vrásky;
a onen zas v snu tom se zastřelil,
by skončil hroznou tragoedii lásky....lásky...
Je ticho děsné. Hodin tepot jen
pozvolna měří čas, jenž v žalosť pílí;
jen chvílkami zařinčí okno kdes
a venku vichr v skalních slujích kvílí.
Rafije hodin dávno za půlnocí,
ba již ze zahrady zní kuropění!..kuropění!...
Helena dosud spí – jen děsný vzdech
se časem vymkne z úst a rty zapění.
Sen za snem se tou hlavou potácí,
i víčkama ten příval krve trhá;
a ze spaní Helena vykřikne
jak šílenec, jenž ze skal v proud se vrhá.
96
„Pro Krista Pána!“..Pána!“... Z lože vyskočí
a jako divá na zad jizby běží...
Kříž strhne se stěny, až v kusy rozletí..!rozletí...!
ubývá sil..sil... již klesá... padá..padá... leží.
Zimničné chvění ducha spoutalo,
a v ňader trosky mráz své sněhy věší;
nad horami zasvitla slunce zář,
leč šílenou již nic víc nepotěší.