MÁ CESTA.
Být’ nespoutaným ptákem,
se směle za myšlénkou nést’,
být’ volným bouřlivákem,
zřít’, jak loď potopena jest,
jak věže vln se kácí,
a čekat’, bouří nezmořen,
až vichr doburácí
a ztichne zemdlen, pokořen!
Jít’ do lesů, pít’ vůni
a v kyprém mechu sladce spát’,
zřít’ v modrojasnou tůni
a stesky své dát’ větrům v chvat,
jen snům svým oddat’ nitro
a milovati bez mezí,
ať večer je neb jitro,
se vzdáti lásce vítězi!
A nechat’ toho shonu
za řády, křesly, oslavou,
i moderního stonu
a zhrdat’ sképsí nezdravou,
9
jít’ ve svém vlastním směru,
svůj sledovati ideál –
ba, nerozumím věru,
proč člověk sám si křídlapouta dal,
proč meze určil, hráze
si asketickým výrokem,
proč lidstvo na své dráze
se vlastním stalo otrokem,
proč přistřihlo si křídla,
v řád sevřelo se upjatý,
a lásky, krásy zřídla
si kalí sképsí, dogmaty!
10