ČLOVĚK.
Měl malý domek v tišině
a vedle kousek zahrádky,
a k tomu děcko, ženušku –
ba, všecko jako z pohádky!
Řek’ ženě: „V loubí zahrádky,
kde voní růže, jasmíny,
tam budou plynout’ příjemně
večerní tiché hodiny.hodiny.“
Než jaro přišlo poznova,
než zkvetly lístky poupěte,
již roztomilá zahrádka
se změnila v hrob dítěte.
Tu večer oba sedali,
a v očích plál jim slzí skvost,
a jediná jich útěcha
byl pohled v blahou minulosť.
Než přišlo jaro po třetí,
i mladá žena zemřela,
a vedle hrobu dítěte
se nad ní země zavřela.
16
I pravil člověk nešťastný,
když smutek pil mu z hrudi krev:
„ještěJeště tu zbývá místečka
tak asi pro mne pro rakev!...“
* * *
Tak hledíme my v život s nadějí,
když mladou duší sny se zachvějí.
Když růžová pak žití zbledne zář
a život zjeví nám svou pravou tvář,
když všecky naděje los pokácí
a srdce opuštěno krvácí,
pak sotva najdem’ mdlí a zklamaní
si malý koutek pro hrob k zmírání!...
17