OPOZDĚNÝ PTÁK.
Sněží... Sněžné slzy kanou, kanou
na matičku zemi uplakanou.
Pusto dole, pusto pod oblaky,
všude sněžné mraky, mraky, mraky.
Všude ticho... Občas v pole holá
chladný vítr úpěnlivě volá.
Nikde tvora. V tom jsem spatřil ptáče;
vzduch jím zmítá – namáhá se, pláče.
Marno všecko! Nedaleko lesa
zmořeno jsouc ztuhlé na zem’ klesá.
Chtělo spěti za milými druhy,
peruti mu spoutal vichor tuhý.
K moři chtělo letět, do daleka –
tady ve sněhu ho hrůbek čeká.
Mnohý poslouchal ho v lesním šeru,
když se zpívat jalo v podvečeru,
58
nyní kolemjdoucí chladně zírázírá,
jak tu při silnici bídně zmírá...
Zmítá sebou... Zmítej! Marno všecko;
nanejvýš tě zdvihne jdoucí děcko,
na studená prsa tobě dýchne,
pak se zachvěješ a – bolest ztichne!
59