Labuť a dítě.
Děťátko mé, ty nač se mne bojíš?
Já nejsem zlá, pojď pak jen trochu blíž;
Tichounce plavu sem i tam,
Po vodě jen se kolíbám,
Chci pak se tebe tu právě ptát,
Zdaž bys chlebíčka nechtělo mi dát?
Děťátko hned k rybníku došlo blíž,
Těší se, však vidí labuť tu již,
Jak čisté, bílé, krásné péří má,
A po vodě se tiše kolíbá.
I brzo, brzynko znal jeden druhého,
Labuť chléb brávala od hocha dobrého.
[37]