Na soud Syn člověka, král to věčné slávy,
Přijde ve vší slávě s angelů svých davy,
A na trůně velebnosti svojí sedne;
Vůkol stane lidstva množství nepřehledné.
A král slávy, zasedaje na soud s angely,
Lidstvo shromážděné na různo si rozdělí,
Jako pastýř od oveček odděluje kozly: –
Na pravici dobří budou – na levici, kdo zlý.
Po té kyne král těm, kdož jsou na pravici:
„Pojďte, požehnaní Otce mého služebníci,
Pojďte již, mzdu nechať slušnou vezmete,
A královstvím slávy mojí vládněte,
Jež vám na všech věkův příštích leta,
Připraveno od ustanovení světa! –
Nebo, když jsem lačněl, přebývaje na zemi:
Aj, vy krmě, chleba k jídlu podali jste mi. –
Žíznil jsem i práhnul, schvácen od nehody:
A vy k pití dali jste mi čerstvé vody.
Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě:
Vy jste pod střechu svou mile přijali mě.
Já byl nahý: vy jste oděli mne šaty.
Nemocen jsem byl a sklíčen na svém loži:
A vy navštívili jste mne s láskou Boží.
V žaláři jsem seděl, od zlostníků jatý:
A vy ke mně s potěchou jste přicházeli,
Pro mne potupenu býť se nestyděli.“
Tehdy řeknou k nebes králi spravedliví:
„Ach, kdy, Pane náš a králi milostivý,
Lačného a žíznivého jsme Tě zřeli,
Bychom krmě, nápoje ti podať směli?
Aneb kdy jsme hostě vídávali Tebe:
Bychom byli hostiť mohli Tě u sebe?
Kdys byl nahý, bychom oděli Tě šaty?
Kdys byl nemocen, kdys v žaláři byl jatý:
Bychom byli v žalostivé také době
S potěchou a láskou směli přijíť k Tobě?“
Odpovídaje král řekne lásky slovy:
„Amen, vám již pravím
A na jisto stavím:
Cožkoli jste učinili chudákovi,
Nejmenšímu z těchto mojich bratří,
Mně jste zděli: a vám za to nebe patří!“–
Potom král dí k těm, kdož budou na levici:
„Jděte ode mne již pravdy věčné protivníci!
Ode mne preč v oheň věčný, zlořečenci, jděte,
Připravený ďáblu a družině kleté! –
Neb jsem lačněl, přebývaje na té zemi:
A vy krmě, chleba nepodali jste mi.
Žíznil jsem a práhnul, schvácen od nehody:
A vy neposkytli jste mi čerstvé vody.
Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě:
A vy pod střechu svou jste nepřijali mě.
Já byl nah a neoděli jste mne šaty.
Já byl nemocen a ve žaláři jatý:
Ale vy mne – na důkaz své lásky čisté,
Chorého a vězně nenavštívili jste.
Tehdy odpovědí králi nešťastníci,
Třesoucí se hrůzou – žalem vzlykající:
„A kdy, Pane, viděli jsme za života,
Že by trápily tě žízeň a lačnota;
Že bys hostem byl a nahým, vězněm, chorým:
A my nesloužili tobě krokem skorým?“
Na to král jim řekne hněvu slovy:
„Amen, vám již pravím,
A na jisto stavím:
Co jste zdráhali se činiť chudákovi,
Nejmenšímu z ubohých těch mojich bratří,
Mně jste odepřeli: – zač vám peklo patří!“
A tak půjdou tito věčných útrap do žaláře,
Spravedliví ale ku patření Boží tváře,
Života kde věčného se blahá leskne záře.