JEZDEC.
Neznámým krajem, zákeřnou nocí
sám a sám jede jezdec tmou.
Zákeřnou nocí stíny se plíží.
Tam za tím keřem? Na kraji lesa?
Ve stínu nízkých stavení – – –?
Sám a sám jede jezdec tmou.
Hlučely vlaky kol vsí a dědin,
noc byla, den? Je v neznámo nesly,
písničkou divnou, píseň vždy stejnou
slyšels’ den celý v dunění kol – – –
Zákeřné stíny nocí se plouží,
sám a sám jede jezdec tmou.
Teď-li? Ne ještě! Děsivé ticho
zvlní se ranou zákeřnou – – –?
Nač že jsi myslel, kudy jsi chodil,
zázrakem jakým ještě jsi živ?
Řady a řady, těžké jich kroky,
šeď smutných silnic, v očích šeď, v duši.
Koho jsi slyšel, koho jsi viděl,
zastřeným zrakem jakby mhou? – – –
Zrádné jsou stíny. Ve stínech noci
někdo se plíží? Do noci, do tmy,
na cestu zraky upřeny jsou?
67
Neznámým krajem, zákeřnou nocí
sám a sám jezdec nocí jel, tmou.
V neklidných nocích, v neklidných snech,
v praskotu pušek, v zákopech
něčí hlas měkce v duši se klad?
V horečném snění, na pochodu,
v samotě noci vidíš jej zas,
matky či sestry, milenky zrak? – – –
Zrádná je noc a zákeřné stíny.
Sám a sám jede jezdec tmou.
Teď-li? V té chvíli? Děsivé ticho
zvlní se ranou zákeřnou? – – –
1915.
68