JEZDEC.

JEZDEC.
Neznámým krajem, zákeřnou nocí sám a sám jede jezdec tmou. Zákeřnou nocí stíny se plíží. Tam za tím keřem? Na kraji lesa? Ve stínu nízkých stavení – – –? Sám a sám jede jezdec tmou. Hlučely vlaky kol vsí a dědin, noc byla, den? Je v neznámo nesly, písničkou divnou, píseň vždy stejnou slyšels’ den celý v dunění kol – – – Zákeřné stíny nocí se plouží, sám a sám jede jezdec tmou. Teď-li? Ne ještě! Děsivé ticho zvlní se ranou zákeřnou – – –? Nač že jsi myslel, kudy jsi chodil, zázrakem jakým ještě jsi živ? Řady a řady, těžké jich kroky, šeď smutných silnic, v očích šeď, v duši. Koho jsi slyšel, koho jsi viděl, zastřeným zrakem jakby mhou? – – – Zrádné jsou stíny. Ve stínech noci někdo se plíží? Do noci, do tmy, na cestu zraky upřeny jsou? 67 Neznámým krajem, zákeřnou nocí sám a sám jezdec nocí jel, tmou. V neklidných nocích, v neklidných snech, v praskotu pušek, v zákopech něčí hlas měkce v duši se klad? V horečném snění, na pochodu, v samotě noci vidíš jej zas, matky či sestry, milenky zrak? – – – Zrádná je noc a zákeřné stíny. Sám a sám jede jezdec tmou. Teď-li? V té chvíli? Děsivé ticho zvlní se ranou zákeřnou? – – – 1915.
68