ZEM ŽÁREM PUKALA...

ZEM ŽÁREM PUKALA...
Zem žárem pukala a rozhněvané nebe své modré nesmírno nad zemí rozlévalo, a půda žíznila jak rety okoralé, na polích obilí chudičké nízko stálo. A večer za hory když slunce zapadalo, chlad žáru nezmírnil a utěšivé vání, zem jakby v horečce neklidně usínala, a smutné obilí se nezvlnilo ani. Dech země horký byl a květy usýchaly u prašných mrouce cest a v žáru polední, a vody daleko od břehů ustoupily, jak smutní poutníci šla řada teskných dní. Šel průvod do polí pod pohněvané nebe, a člověk modlil se za boží slitování – Jdou mraky oblohou, déšť nesou ve svém klínu, nad krajem zmrtvělým se nezastaví ani. 19151915.
88