OBLAKA.

OBLAKA.
Oblaka plují oblohou, jak bílí ptáci hladinou, horečné zraky na chvíli měnivou baví svojí hrou. Měnivou baví svojí hrou, když ticho je a po boji, a dálky jak by zastřené hebkými byly závoji. Jdou nebem bílá oblaka, a mění tvar, ti zjeví pak, čím duše tvoje chorá je, co roztesknělý vidí zrak. Hle, obzory to známé jsou, to strmé štíty rodných hor, tam bystřin spád, hučení vod, tajemně šepce temný bor. Tam skalisk tvary podivné, to našich lesů doma jsou, jak dětská mysl dávných let je oživila pohádkou. 61 Jdou oblaka a za nimi se chorá duše dala v let, vidiny kouzlí domova, jak pohádkový, dávný svět. Hle, starý mlýn tam pod strání, to tiché naše údolí, tam na obzoru stromů řad je známá cesta s topoly. Obláčky bílé, zvlněné, to na stráni shluk našich stád. Jak rolniček bys slyšel hlas, jak v dětství jsi ho míval rád. Stavení k sobě stulená, v zeleni skryta stromoví – jak rád je mám, jich vzpomínám, a stesk můj kdo jim vypoví? Jak v měnivý zřím oblak tvar, kouř stoupat vidím nízkých střech, jich obraz v duši své jsem nes’ si cestou v hořkých tehdy dnech – – Jdou oblaka, jdou oblohou, a zjeví tobě všecko pak, čím duše tvoje chorá je, a ve snu co tvůj vídá zrak. 62 Modravou plují oblohou, jak bílí ptáci hladinou; zrak horečný je stíhá v dál, rozteskní tebe svojí hrou. Rozteskní tebe svojí hrou, když ticho je a z večera, a zvony jak bys’ domova uslyšel náhle za šera. 1915.
63