ZVONY.

ZVONY.
Naposledy zvony znějí, žár než ohně roztaví je, neklidně a naposledy kovové jich srdce bije. Na zvonici zvon se houpá, hlasy zvonků teskně znějí, naposledy, naposledy, slyš, co zvony vyprávějí. Slyš, co zvony vyprávějí, a co praví v hlasů shluku: – kovové vždy naše srdce s lidským bilo, do souzvuku. Ku práci a v nové žití modlitbou zval hlas náš z rána, z paprsků když zlatých byla zář kol čela země stkána. K oddechu a ku hovorům družným na prah domu z šera hlavy naše z věže zvaly v tiché chvíli svatvečera. 83 K příbytkům jsme dolů zřely, s člověkem se radovaly, v těžké době, v chvíli smutku tesknily jsme s jeho žaly. Ze své výše v každou dobu s láskou v jeho život zřely, po skončené zemské pouti k hrobu jsme ho provázely. Přítelem jsme dobrým byly, promlouvaly k srdci jeho utěšivým často hlasem, vzpomínkami minulého. – – Naposledy zvony znějí, žár než ohně roztaví je, neklidně a naposledy kovové jich srdce bije. A jak zvony na zvonici, naposledy ještě znějí, zdá se mi teď náhle, jinou, podivnou že píseň pějí. Jinou, než-li kterou zněly v minulé a zašlé roky – tisíců jak na pochodu uslyšel bys’ těžké kroky. 84 V podivné a jiné písni prokmitají ohňů kouře, jak když z dálek potemnělých v tiché kraje táhne bouře. Zbraní třesk to, slyš, hluk boje, hlasů změť a lidské stony – podivnou a jinou řečí promlouvají staré zvony – Naposledy, naposledy, zář než ohně roztaví je, zvony hučí. Na poplach jak kovové jich srdce bije. Únor 1915.
85