ŽHNE SLUNCE...

ŽHNE SLUNCE...
Žhne slunce polední, zrající praská klas, nad vlnou obilí bělásek chví se v letu, nasloucháš hlasům všem, rozhořelému létu, a myslíš, v toku svém tu zastavil se čas. Jsou pusté dědiny jak mrtvý by jich lid, a rudě krvavé se zdají tobě máky; po kraji celém, hle, kam dohlédnou tvé zraky, je ticho zakletí a jakýs’ těžký klid. Žhnou rudé plamínky krvavé na poli a nikdo nejde k vsi po cestě s topoly, kouř k nebi nestoupá z omšelých, nízkých střech. Vše jakby zakleto a prázdná stavení, a láska přelud jak by byla, mámení, a horký jak bys jen zlé vášně cítil dech. 1916.
89