DOMOV.

DOMOV.
„Tak vracím se – zrak zhaslý nic mi nedí.“ „Já s tebou jsem, tvé oči mými zraky hledí.“ „Rci, jaké hovory to slyším, šepotání?“ „To sněhu tání je, bystřiny z hor a strání.“ „Dlaň teplá hladí mne, cos’ v temnotách mi září.“ „To slunce polibkem se tvojich dotklo tváří.“ „A píseň slyším znít – vzpomínka jakby živá.“ „To dumnou píseň svou splav u mlýna si zpívá.“ „Ó, rci, co nad mlýnem zříš? – Zrak můj v tvůj se hrouží...“ „Nad mlýnem jako dřív holubi vzduchem krouží.“ „Ó, vím, a s křídel jak když stříbro dolů kane.“ „Vzduch sluncem prozářen a jako zlato plane.“ „Ó, rci, zda růžová jsou stejně časná jitra?“ „I tebe růžovým se prstem dotknou zítra.“ „Květ stromů píseň je omládlých jejich těl...“ „I ty v jich korunách uslyšíš hudbu včel.“ „A teď, ó slyš, ó rci, zda mámí to jen zdání?“ „To domů vítá tě zas mlýna klepotání.“ 86 „Tu píseň slýchal jsem, když v dlaně tisk jsem hlavu.“ „Hle, v kapkách třpytivých jak voda padá v trávu.“ „Tak domů vracím se – svět barev pro mne nemá a ve tmách noci jen má bolest bloudí němá.“ Únor 1915.
87